I když jsem ho nepozvala... (příběh čtenářky)
Na lyže mě postavili, ještě když jsem byla malá holčička. Pamatuju si, že jsem se hrozně bála. Dokonce mám doma fotku, jak stojím na kopci a v očích mám slzy. Mimochodem, když jsem ten „kopec“ viděla po 10 letech, nevěřila jsem, že se na takové loučce vůbec dalo lyžovat. Ovšem tenkrát mi připadal jako hora.
Časem jsem se naučila lyžovat dobře a zamilovala jsem si rychlou jízdu a adrenalin při sjezdu dolů. Vůbec jsem se nebála a věřila jsem si, že dokážu i v rychlosti na sjezdovce zvládnout jakoukoliv situaci. Dnes je mi přes čtyřicet a jezdím stále dobře a rychle. Můj muž říkává: „Než si obléknu rukavice, už na mě žena mává dole od vleku.“
Loni jsme byli zase na horách. Při jedné jízdě dolů jsem spadla. Byl to takový klouzák po zadku, kdy máte sníh až za spodním prádlem, ale nic nebezpečného. Ještě jsem vám zapomněla říct, že já nikdy nepadám. A tak když jsem se otřepala, napadlo mě: Co se to děje, že bych už byla stará? :-)
Asi za dva dny jsme jeli zase lyžovat a asi v půli dne se to stalo. Domluvili jsme se, že si to sjedeme shora až dolů k parkovišti. Je tam dobrá sjezdovka a ten den jsme tam ještě nelyžovali. Opět jsem se řítila dolů jak Ondřej Bank při sjezdu na mistrovství světa v Beaver Creeku a taky jsem tak dopadla. Najednou jsem najela do hromady nahrnutého sněhu, a jak byl mokrý a těžký, tak mi v něm zůstala lyže. Ale tělo pokračovalo dál...
Pro další vteřiny mám výpadek paměti, takže nevím, kolik kotrmelců jsem udělala, a pak si pamatuju jen silné žuchnutí na zadek a něco jako zpomalený film. Někdo mě úplně pomalinku a něžně pokládal na záda, obratel po obratli, a nakonec „cinkla“ i hlava. Ale fakt pomalu, jako když si leháte do postele a na polštář. Když jsem se vzpamatovala a sedla si, měla jsem jen jednu lyži a druhá ležela asi čtyři metry nade mnou v té hromádce sněhu. Bolelo to, ale normálně jsem vstala a asi hodinku jsme ještě lyžovali. Ovšem na zpáteční cestě autem už jsem se kroutila jak žížala na háčku, jak strašně mě bolela kostrč.
Samozřejmě jsem děkovala Bohu, že to tak dobře dopadlo, protože to byl ošklivý pád a věděla jsem, že to mohlo dopadnout mnohem hůř. A nevím proč, neustále se mi v hlavě promítal ten zpomalený záběr, jak mě někdo pokládá do sněhu. Proč jsem si ale musela narazit tu kostrč? Začala jsem s Bohem nemístně žertovat, kdeže byl ten anděl, když jsem padala na zadek? Nemohl mě uchránit i od toho nárazu?
A pak ke mně Bůh tichounce promluvil: „Nikdy jsi mě na lyžování nepozvala.“ Věděla jsem, že je to pravda. Je to zvláštní, za jiné věci se modlím, ale před lyžováním nikdy. Jsem si tak jistá, že to zvládnu, že mám vše pod kontrolou, že mě to nikdy ani nenapadlo. Musela jsem Pána poprosit o odpuštění a taky vyznat ten nemístný žert o lelkujícím andělovi a moc mu poděkovat, že i přesto, že jsem ho nezvala, byl tam se mnou.
Autorka je členkou AC Břeclav. Článek původně vyšel v Životě víry 2016/1.
