Cennější než řetízek od babičky (příběh čtenářky)
Vyrůstala jsem v nevěřící rodině, ale Bůh a Ježíš pro nás nebyl tabu. Děda s babičkou měli nad dveřmi v kuchyni kříž s Pánem Ježíšem, modlili se se mnou „Andělíčku, můj strážníčku“ a vyprávěli mi o tom, jak chodili do kostela, když byli menší. Rodiče mi vysvětlovali křesťanské svátky, kdo to je Ježíš a že nám na Vánoce nosí dárky, protože nás má rád. O Bohu a Ježíši jsem tedy věděla, ale do kostela jsme nechodili, nemodlili se. Matně si vybavuji, že jsem jako malá klečela u balkonových dveří a se sepnutýma rukama koukala k nebi a vyslovovala své první modlitby a omluvy.
Audio pouze pro předplatitele
Ve 14 letech jsem se seznámila s mým nynějším manželem a ten mi začal o Bohu vyprávět víc. Myslela jsem si o tom své. Kdo může ve 21. století věřit v „dědečka na obláčku“? Ale přítel do mě postupně zaséval Boží semínko, které začalo růst.
Asi půl roku poté, v září 2015, jsem měla otřes mozku. Dva dny jsem ležela na pozorování v nemocnici. Domů mě lékaři propustili s doporučením klidového režimu, a když bude bolet hlava, mám si vzít ibalgin nebo paralen. V té době jsem měla problémy s usínáním, usínala jsem i dvě hodiny. Už jsem se chystala jít spát, v sobě prášky, které nezabíraly. Hlava mě bolela tak, že jsem bolestí plakala a nevěděla jsem, co dělat. Vzpomněla jsem si na Pána Boha, který slyší modlitby a umí léčit. Nevěděla jsem, jak se to dělá. Řekla jsem jen něco jako: „Pane Bože, prosím tě, ať mě přestane bolet hlava a můžu spát. Amen.“ Hlava okamžitě bolet přestala a během pár vteřin jsem usnula a spala celou noc.
Vnímala jsem naléhavost, jako by s ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
