Své židovství jsem odmítl. A pak jsem našel Mesiáše
Vyrůstal jsem v Seattlu v rodině, kde se víra a identita proplétaly nečekanými způsoby. Můj otec pocházel z židovské rodiny a matka z katolické, ale oba nakonec uvěřili, že Ježíš je Mesiáš. Naše domácnost odrážela tuto cestu. Slavili jsme židovské svátky spolu s vánočními tradicemi a jako dítě jsem tuto směsici přijímal jako samozřejmost. Už tehdy jsem cítil, že být Židem neznamená jen vyznávat náboženství, ale také patřit k lidu se společnou historií a pamětí. Teprve později jsem si začal uvědomovat, jak hluboce otázky identity, sounáležitosti a víry ovlivňují můj život.
Audio pouze pro předplatitele
Když mi bylo dvanáct, začala naše rodina navštěvovat mesiánský židovský sbor. Moji rodiče chtěli, abychom se záměrně znovu spojili s naším židovským dědictvím a zároveň následovali Ježíše. O rok později, během mé bar micvy (židovský obřad přechodu do dospělosti, který chlapec podstupuje po dovršení 13 let – pozn. red.), jsem četl z proroka Izajáše: „Ačkoli jsou vaše hříchy jako šarlat, budou bílé jako sníh.“ V té době mi ta slova zněla krásně, ale vzdáleně. Zatím jsem si nedokázal představit, jak osobně ke mně ten slib jednoho dne promluví.
Když jsem viděl Židy a Araby, jak uctívají stejného Mesiáše, začalo to hojit mé rány.
Brzy poté naše rodina emigrovala do Izraele a usadila se v náboženské židovské komunitě poblíž Jeruzaléma. Židovská identita se změnila z něčeho kulturního na to, co se plně prožívalo. Život se točil kolem sdílených tradic, modliteb a rytmu biblických svátků. Najednou pro mě Písmo nebylo abstraktní. Jazyk, různé čás ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
