Zuzana Földesiová: Poslední prášek na dobrou noc
Může být tak kolem půlnoci. Nevím. Odnaučila jsem se dívat se v noci na hodiny. Stresovalo to. Ale asi tak dvě hodiny už se převaluji v posteli. Spánek, ten mizerný kámoš, na kterého není spolehnutí, nejde a nejde.
Audioverze bude k dispozici v nejbližších dnech.
Ještě si dojdu na záchod a pak si vezmu prášek. Nebo ne. Nechám ho zatím tam, kde je. Je poslední. Možná zase usnu uklidněná pocitem, že kdyby něco, je tam a čeká na mě. Tak jako včera. Předevčírem. Tak jako poslední dva týdny. Každé ráno, když vstávám, uvědomuju si, že to šlo zase bez něj, a mám radost. Asi se za mě Eva fakt modlila.
Před pár týdny jsem měla takový hloupý období. Tyhle malý, protivný bílý prášky mi pomáhaly usínat skoro každý den. Mizerný pocit. Nechci na nich být závislá.
Vzpomněla jsem si na náš dnešní rozhovor s Péťou. Kouří marjánku, aby byl free. Vyzvídala jsem na něm, jaké to je, když si dá jointa. „Nebojíš se závislosti?“ ptala jsem se, když mi popsal všechny „skvělé“ účinky marjánky na svou duši.
„No, a kdo není na něčem závislý? Na kafi, alkoholu, cukru nebo cigaretách. Ty mě štvou daleko víc. Nedokážu s nima přestat,“ shrnul Petr. Už jsem si chystala menší projev o tom, že každá závislost je špatná, pouze na Bohu by měl být člověk závislý. Pak mě zastavilo pomyšlení na mý malý bílý prášky.
Už dva týdny usínám bez nich. Pouze s pomocí toho jednoho, posledního.
Především asi s pomocí toho Jediného, Prvního i Posledního. Závislost na něm je fakt dobrá.
Až ten prášek vyhodím, musím to Petrovi říct.
