Smí křesťan vtipkovat? S Pavlem Bosmanem o kreslení, řízení lokomotivy i prorokování

Jak jsi v sobě objevil výtvarný talent?

Ke kreslení potřebujete jen tužku a papír, což ve škole vždycky máte. Mohl jsem tedy začít, hned, jak mě něco napadlo. Nejvíc mě ovlivnil kamarád, který už tou dobou chodil na výtvarku do „lidušky“. Spřáhli jsme se asi ve druhé třídě a začali jsme si navzájem ukazovat svoje vtipné obrázky. Rádi jsme tím bavili i své okolí.

Co jste spolu kreslili?

Nejdřív jsme spolu jen tak čmárali po pijácích (savých papírech). Později Marek zavedl sešit zvaný Blbiňák. Do něj jsme kreslili díla o velikosti A3. Zvolili jsme téma, třeba „ponorka“ nebo „dobývání hradu“, a každý jsme kreslili na svou půlku. Já jsem levák, on pravák, takže jsme se nerušili. Když to bylo dokresleno, nechali jsme to kolovat po třídě. Užilo se s tím hodně legrace.

Mluvily o mně tak přísně, že mě kamarád raději zapřel,
což mu možná zachránilo život.

Není vtip jako vtip

Rozvíjel jsi své nadání i nějak jinak?

Nikdy jsem nechodil do lidové školy umění. Maminka s tatínkem jsou spíš milovníky přírody a zahrádkaření. Nechodili jsme spolu na výstavy, neměli jsme doma knížky o malířství. Až na střední škole jsem chodil na výstavy do ostrovského letohrádku. Paní učitelka Ďurďovičová mi tehdy říkávala: „Bosmane, Bosmane, ty když nekreslíš, tak hřešíš.“ Ta jako první v mém nitru zachytila talent. Aby ses do kreslení zamiloval, musí ti o tom někdo vyprávět, vtáhnout tě do děje. To ve školách za mých let nebylo. Kreslili jsme lupeny, kouřící továrny a vítězící Rudou armádu.

Jak u tebe kreslení rostlo s věkem?

Umělec je člověk, který má touhu svoje pocity a názory vyjadřovat uměním. To jsem měl možná v pubertě. Po vojně to ze mě vyprchalo. Uvěřil jsem totiž v Krista a začal se věnovat poznávání Boha. Nebýt Života víry, asi bych se ke kreslení nevrátil. Můj první „křesťanský“ obrázek byl činelista, jediný hudebník ve sboru.

Jaké jsou vtipy, které vymýšlíš?

Některé jsou jen taková taškařice, některé kritizují určité nešvary, ale pak jsou vtipy, o kterých si myslím, že mohou i uzdravovat lidskou duši. Ty mě samotného dojaly, už když jsem je vymýšlel.

Můžeš uvést příklad?

Bílé ovce shromážděné kolem strakaté ovečky jí říkají, že je jediná strakatá a že ji pastýř vyžene. Když pastýř přijde, zaraduje se nad ní a řekne: „Takhle krásně strakatou ovečku jsem vždycky chtěl.“ Myslím, že tento druh vtipů může uzdravovat vztahy i různá zranění. To mě dovedlo k přesvědčení, že má smysl kreslit vtipy pro křesťany.

Čas od času mi někdo přijde říct, že ho mé vtipy povzbudily nebo usvědčily. Někdy je vtip malým kázáním, které se rychle zapamatuje.

Setkal ses někdy s kritikou, že ke křesťanství vtipkování nepatří?

Jeden kamarád přijel někam na konferenci, představil se a uvedl, že je z Chebu. Starší sestry se ho zeptaly: „A znáš Bosmana?“ Chtěl se ke mně nadšeně přiznat, ale než to stačil vyslovit, sestry o mně promluvily tak přísně, že mě raději zapřel, což mu možná zachránilo život. Svým způsobem ty ženy chápu, protože vycházely z představy, že kdo si dělá vtipy, před Bohem skončil. Takové asketické sklony se do církve po staletí vracejí. Vycházejí z touhy více se zalíbit Bohu. Takoví lidé existují, a to mě mrzí.

Znám také lidi, kteří moje vtipy správně chápou, ale nepřijdou jim vtipné. To je jiná situace. Člověk má právo mít jiný vkus nebo povahu, která o humor kdovíjak nestojí. Je rozdíl, když se někdo vtipům nesměje proto, že mu nepřijdou vtipné, a když je to proto, že si myslí, že je to rouhání.

Ale ne všechny vtipy jsou přece vhodné…

Ano, jsou vtipy, které se rouhají Bohu. V tom se vtipy neliší od jakéhokoli jiného umění. Podobné je to se sexem. Stejně jako je čistý, manželský sex, je i sex neřestný. A obdobně humor může být radostná věc, kterou Bůh doporučuje, nebo neřestná věc, která člověka vede do záhuby.

Proč myslíš, že Bůh humor doporučuje?

Vycházím z toho, že Bůh člověka stvořil jako bytost plnou citů a pocitů a člověk nemá to, co Bůh stvořil, seřezávat. Stejně jako je svatý hněv, svatá lítost, je i svatá radost. To všechno působil i prožíval Ježíš, když byl na této zemi. Všichni jsou rádi, že se rozplakal kvůli mrtvému Lazarovi. Všichni respektují, že vypráskal kupce z chrámu, protože jde o dům modlitby. Ježíš se ale také radoval a smál na hostinách. Nedovedu si představit, že by si ho lidé pozvali na hostinu, a on by jim tam pokaždé vyčítal jejich hříchy. Ježíš byl lákavý svou bezprostředností a ryzostí. Ti, kdo s ním byli na hostině, si dávali pozor, aby se neopili, protože nechtěli přijít o ty skvělé věci, které Ježíš říkal a dělal.

Jaké jsou hranice humoru – co už není vhodné?

Vyprávět vtipy je vždycky ožehavé. Někomu se vtip může líbit, ale otřese jeho morálkou. Párkrát se mi taky stalo, že někdo můj vtip pochopil jinak, než jak jsem ho myslel, a spravedlivě ho to pohoršilo. Na takové situace existuje jediný lék: omluvit se. Jinak také chutná vtip o policistech policistovi, o Romech Romovi, o blondýnkách blondýnce... Člověk má být k posluchačům empatický.

Je tvůj humor spontánní, nebo precizně připravovaný?

Často mě provází, že se lidé smějí, když něco říkám. Ne vždycky o to stojím. Nemám ale schopnost dělat důstojná kázání, vyučování plná veršů a moudrosti. Spíš předávám poselství radosti. To, co přináším, spíš boří náboženské usedlosti. Dokonce i různé prorocké obrazy, které přináším, posluchače často pobaví, zatímco jiným prorocky obdarovaným lidem přicházejí důstojné a vážné vjemy.

Na mašině

V Životě víry vyšly také články o tom, co jsi zažil v práci. Co pro tebe znamená tvoje zaměstnání?

Třicet let mě dráha živí. Nejsem sice takový ten ajznboňák tělem i duší, který o víkendu vezme foťák a jede na druhou stranu republiky fotit lokomotivy. Baví mě pomáhat, baví mě pracovat s lidmi. V roli ajznboňáka člověk slouží druhým, a to mě naplňuje.

A co úrazy na kolejích?

Když při naší práci dojde k úrazu, je to většinou úraz těžšího kalibru. Přejel jsem už řadu různých zvířátek, dokonce i jezevce. Vždycky je to nepříjemný zážitek. Jednou jsem přejel sebevraha, který mi skočil pod mašinu.

Jak jsi to prožil?

Velice rychle. Mozek si pamatuje, že před mašinou všichni utíkají, a najednou vidíš, že někdo dělá pravý opak: Přiběhne, lehne na kolej a ty víš, že mu v tom nezabráníš…

Zanechalo to v tobě stopu?

Psychicky to se mnou neotřáslo, neměl jsem z toho trauma, ale nechtěl bych to zažít znovu. Přece jen, je to tragédie, zemřel tam člověk.

Na druhou stranu se mi minimálně třikrát stalo, že v kolejích stál opilec, úplně zkoprnělý chlastem, který ani nevěděl, že přijíždí vlak. Kromě toho, že jsem začal brzdit, jsem zavolal: „Bože, vyhoď ho z těch kolejí!“ – a opilec náhle udělal pohyb, jako když ho někdo zezadu, asi tak doprostřed těla, nakopne, a upadl mimo koleje.

Také se mi stalo, že mi návěstidla nečekaně přikazovala, abych v dalším úseku zastavil. Jel jsem cestou mezi skalami, samá zatáčka, člověk ani nevidí, kam jede. Když jsem v reakci na pokyn začal brzdit, jel jsem stovkou. U návěstidla, kde jsem měl zastavit, stál v kolejích zfetovaný kluk se sluchátky na uších. Kdyby se návěstidla nezměnila na stůj, přejel bych ho. Zastavil jsem u něj a řekl mu, že mu Pán Bůh právě zachránil život. Byl tak sjetej, že vůbec nepochopil, co mu říkám.

Vždycky se modlím, abych nezabil ani sýkorčičku.

To vlak ohrožuje i malé ptáčky?

Zpěvní ptáci děsně frajeří! Jedeš sto dvacet, a oni před tebou začnou kličkovat. Nakonec to vyberou a zmizí. Když pak ptáček zestárne, už to nevybere...

Nebezpečná modlitba

Jak jsi našel manželku?

To je příhoda sama o sobě. Souvisí to s mým hledáním Boha.

A jak jsi hledal Boha?

Řekl jsem si: Když se ta Bible pořád tiskne a čte, tak to možná je cesta, jak poznat Boha. Prozkoumat, jestli za touto knihou není ukrytý Bůh, je mou životní povinností. Když to bude omyl, ztratil jsem hledáním pár měsíců, ale jestli to je pravda, získal jsem věčný život – a to se vyplatí. Člověk se v životě věnuje tolika nepodstatným věcem, proč se nezabývat tak důležitým tématem, že bys kromě fyzického života mohl získat i život duchovní a věčný? Tak jsem začal číst Bibli, ale vůbec jsem jí nerozuměl. Bylo tam samé vraždění, samé násilí, jak jsou lidé na sebe hnusní. Tak jsem ji odložil, ale hledat Boha jsem nepřestával.

Jak to probíhalo?

Až na vojně v roce 1987 jsem seděl ve svém chemickém skladu, protože jsem byl chemický zbrojíř. Z regálů na mě koukaly gumový „ksichty“ se skleněnýma očima. Uvědomil jsem si tři věci: 1. Jestli si všechna zvířátka vesele žijí, a já jako člověk musím stavět domy, chodit do práce, na vojnu (to je na tom to nejhorší), tak je to divné. Vyplývá mi z toho, že nejsme zvířata. 2. Je divné, že v přírodě je všechno vybudované podle určitého vzoru. Řada živočichů má páteř, na ní jsou posazeny ručičky, nožičky, případně křidélka, rozmnožuje se to, je to všechno od jednoho autora. Jak je možné, že na lípě vždycky vyroste lipový list, a ne třeba bukový? To mi přišlo zvláštní. 3. Jestli se mi po 70, 80 letech života vypne vypínač a já končím, proč by bylo výhodou dělat dobro? Evolučně výhodné by bylo drát se na světlo a ostatní srážet. V člověku je ale zakotvená touha projevovat lásku, soucit, věci evolučně nešikovné. Obětovat se pro druhé, to je nepraktické.

To mi dalo pocit, že víc víry potřebuji, abych věřil evoluci, než že to všechno stvořil Bůh.

Ale to ještě není víra…

Když jsem o takových věcech přemýšlel, naplnil mě pokoj. Projelo mnou blaho, jako když do sklenice nateče voda, a řekl jsem si: Bože, to je tak normální, ty prostě jsi. Od té doby jsem byl latentní věřící, který neměl žádné vyučení, který neměl nikoho, s kým by si o své víře povídal, ale žhnulo to ve mně. Tak jsem se svou vírou postupoval dál, až jsem našel církev. Tam mi začalo vadit, že nejsem pokřtěn, tak jsem se nechal pokřtít. Najednou jsem začal Bibli rozumět. Pochopil jsem, že to je práce Ducha svatého.

A tak jsem jednou řekl: „Pane Bože, já bych rád měl manželku, kterou bys mi vybral ty. Já jsem ve svých schopnostech omezený, ale ty bys mi mohl doporučit ženu, která by se ke mně hodila.“ Takovou modlitbu by si měl člověk rozmyslet. Bůh ti totiž může vybrat partnera, který tě povede k tomu, aby ses změnil. Partnera, který z vás dvou po letech práce a bojů udělá dvojici, která má co dát…

Jen když se pomodlíš „Pane Bože, dej mi partnera podle svého uvážení“?

Nenene – myslím, že by člověk měl vždycky chtít Boha pustit do celého svého života. To, o čem mluvím já, je za hranicí normálu. Většinou takové příběhy začínají tak, že se do sebe ti dva zamilují; u nás to tak nebylo. Potřebovali jsme proměnu…

… zatímco ostatní, kdo do manželství vstupují, jsou dokonalí a žádnou proměnu nepotřebují?

Každé manželství potřebuje proměnu. Každé manželství tu je od toho, aby Bůh člověku nastavil zrcadlo. V tomto nejniternějším, nejužším vztahu se to nejlíp ukáže. Například přicházíš unavený z práce a říkáš si: Teď si užiju, žena mě opečuje, ale místo, aby se žena starala, je sama zdrcená a potřebuje pomoc. A teď jde o to, jestli se člověk dokáže zmobilizovat a nebýt hnusný, ale pomoct. Bůh říká, že kdo chce být větší, ať je otrokem ostatních. Ve vztahu, který je tělo na tělo, duše na duši, je to nejhlubší.

Jak to bylo a je u vás?

Čím dál tím víc vnímám, jak je dobré, že manželé společně překonávají potíže. Zjišťují při tom, že jsou si čím dál bližší, že jsou jeden druhému vzácní a že jsou si pomocí. I když to tak namnoze nemusí vypadat, jsou spolu a stávají se jedním člověkem. Doplňují se. Je úžasné, že člověk má v tom druhém i kritika. Když víš, že tě ten kritik má rád, víš, že ta kritika není k tomu, aby tě udolala, ale k tvému zlepšení.

Myslím, že přijde čas, až vyletí děti z hnízda, kdy s Jitkou budeme víc sloužit. Na to se těším. Věřím, že vydáme ovoce. Chvála Bohu za manželství. Chvála Bohu, že mi dal takovou manželku.

Umělecké geny?

Zažili jste zázrak, když jste nemohli mít děti, a najednou…

No, máme tři děti.

Mám pocit, že ti úloha otce ohromně vyhovuje. Co u tebe změnil kontakt s dětmi?

Měl jsem vždycky obavy, jestli budu dobrým tátou, ale dobrým tátou jsem být chtěl. O Bohu se říká, že je otec. Proto bych u svých dětí nechtěl vztah k otci kazit. Hodně pastorační péče je potřeba kvůli zanedbané výchově a neschopnosti rodičů se dětem správným způsobem věnovat. A rodiče ty chyby často dělají proto, že ani jejich rodiče nefungovali správným způsobem. Je to řetěz, ve kterém bych nikomu nechtěl nic vyčítat, ale v Kristu máme naději, že nás Bůh může proměňovat.

Máš nějaké know-how?

Vždycky jsme se s Jitkou snažili chovat se k dětem jako k rovnocenným partnerům. Když jsem viděl, že na něco dítě ještě nemá, řekl jsem mu: „Až budeš mít delší ruce, půjde ti to líp“, nebo „Tohle je tak složité, že tě to ani nebude bavit“. To dítě vezme úplně jinak, než když se mu říká: „Seš eště malej. Dyť tohle neumíš. Musíš nejprve být dospělý, jako jsem já.“ To dítě zahanbuje. Moje děti mě baví a dělají mi radost.

Jak tě děti ovlivnily?

Začal jsem si víc uvědomovat, jak je to všechno symbolické – Bůh tyto věci dal, abychom pochopili jeho vztah k nám. V obrazech otcovství, manželství nebo dětství vidím, jak se k nám má Kristus. Je nadmíru něžný, nesmírně kreativní, hravý a zároveň zodpovědný, starostlivý, ale i plný touhy a vášně. To, co v Bohu je, se skrze tyto obrazy dostává na povrch.

Mají vaše děti nějaké výtvarné geny?

Nějaký geník by tam byl, ale ne u všech. Víc než výtvarné geny v nich manželka rozvinula hudební nadání. Hudbě se věnují všechny tři, takže v naší rodině nehraju na nějaký hudební nástroj jen já.

Jáchym na táboře vyhrál soutěž o nejlepší kreslený vtip. Jeho vtipu se smáli vedoucí i děti. Ale víc než výtvarné nadání děti zdědily povahu, která má vtipy ráda.

Nabrat vodu z bystřin

Mluvíme o tvořivosti. Tvé články, které se v Životě víry objevují od půlky 90. let, ukazují náboženské a církevní skutečnosti z neobvyklých pohledů. Kde se to v tobě vzalo?

Když mě něco umělecky bere, tak je to zevnitř. Něco se ve mně odehrává a naskakují mi celé věty, celé odstavce, a já to jenom přepíšu. Když ve svých textech škrtám, není to proto, že by se mi to zdálo špatné, ale že si na to špatně vzpomínám.

Ale pak v tom škrtáme my redaktoři. Není to svatokrádež?

Korekce je vždycky potřeba. Připomíná mi to manželství. Každý udělá kousek a nakonec je to dobré.

Pokračujme o tvořivosti: výtvarničení, psaní – a k tomu přistupuje prorokování. Zajímáš se o proroctví, aktivně se podílíš na práci hnutí lidí s duchovními dary, tzv. Orlů. Zdá se mi, že v tom je také tvořivost a že prorokování je jedním z projevů tvého obdarování…

Prorockého ducha se v sobě snažím rozněcovat víc než výtvarné nadání, protože když může být církev obohacená čerstvým slovem, vidím v tom víc, než čím ji může obohatit výtvarný projev.

Jaké má proroctví místo v církvi?

Myslím, že jsou lidé, ke kterým Bůh mluví víc skrze Bibli, přirovnal bych je k potápěčům nořícím se do hlubokého jezera. Pak je tu ještě druhá skupina, která čerstvé Boží slovo nabírá z divoké horské bystřiny plné špičatých kamenů a rychlé vody. Sáhnout do proudu, aniž by to člověku urvalo ruce, a tu vodu nabrat je umění. Je to jiné, ale v obou případech jde o stejnou vodu, která dává život. Myslím, že by bylo úžasné, kdyby potápěči víc spolupracovali s těmi, kteří čerpají z bystřiny.

Jak si to konkrétně představuješ?

Prorocky obdarovaní lidé na výšinách mohou nasbírat něco, co může být nebezpečné. Musí být ve spojení s lidmi, kteří vodu dokážou ochutnat a říct: „Jo, chutná to stejně jako voda tam, kde se potápíme.“ Nebo mohou říct, že ta voda chutná podezřele. Na druhou stranu ta voda shora je okysličená, a takovou vodu potřebuje každé jezero, kde je život.

Někdy je to ale tak, že v hloubce plave stejný člověk, který nabírá i z bystřiny, takže se to asi úplně oddělovat nedá…

Problém bývá v tom, že písmáci často udělají ze svých ponorů či domněnek závěry, které nemusí být správné, a proroci naberou správné slovo, ale špatně ho vysvětlí, špatně ho uplatní, špatně ho pochopí, řeknou ho nevhod. Všechno, o čem jsme mluvili, je polotovar. Ke správným výsledkům můžeme dospět, jedině když budeme stát před Bohem a hledat ho. Myslím, že Bůh nás nikdy nenechá v situaci, kdy bychom ho nepotřebovali. Bůh chce vzbudit proroky v celém svém lidu. To řekl Mojžíš Jozuovi: „Kéž by všechen Boží lid byli proroci!“

Na druhou stranu by žádný kazatel neřekl: „Když si připravuji nedělní kázání, vezmu nějakou knihu a opíšu to.“ Každý naopak (pravdivě) řekne: „Ptám se Boha, co mám přinést.“ Takže i lidé, kteří říkají, že v proroctví moc nevěří, na něj nakonec spoléhají. Bez Boha a jeho Ducha prostě církev dělat nejde!

V čem tedy bývá problém?

Je pravda, že proroci jsou lidem hodně kreativním, přinášejí nezvyklé obrazy, a je pravda, že někteří dělají chyby a přinášejí nesmysly, a vydávají to za proroctví. Také se to může nějak špatně vyložit. V zásadě je ale proroctví vždycky pomocí. Jestli je něco od Pána, musí to přinést dobré ovoce.

Častý pohled na prorocky obdarované lidi je, že mají zjevení s velkým „Z“, a teď to ze sebe sypou. V jiném pohledu to ale jsou tvořiví lidé, kteří nakládají s tím, co čtou v Bibli a co je v životě potkává. Není to převážně tak, že na ně to slovo dolehne, ale hledají ho a nacházejí…

Kdysi do Chebu přišel chlapík, který řekl: „Mám slovo pro Českou republiku,“ a řekl nám ho. My jsme mu řekli: „A nechceš ho zajet říct do Prahy nějakým autoritám?“ Řekl na to: „Jste Češi? Měl jsem to říct Čechům, tak jsem jim to vyřídil, a co s tím uděláte, to je vaše věc. Na shledanou.“ To slovo bylo dobré. Nehledal žádné ovace.

Kromě toho nám také vyprávěl, jak se prorokuje. Říkal: „Víte, jaká je pracovní náplň proroka?“ Každý říkal, že slovo, promlouvání s Bohem, prorokování. On však řekl: „Prorok je ten, kdo čeká.“ Neznal nikoho (a to se týkalo i těch, kdo v té službě stojí déle), komu by prorokování šlo bez čekání na Hospodina.

Hospodin je Bůh vztahů. Když jsi někde na návštěvě, proberou se nejdřív všeobecná témata. Až když se ujistíte, že si rozumíte, otevřete svá srdce víc. Ve finále se mohou přátelé svěřovat i s intimními věcmi. Nakonec Bůh řekne Abrahamovi: „Není nic, co bych ti zatajil. Než něco udělám, tak ti o tom řeknu.“ Přátelství se nedá ukrátit o společný čas. Bůh k tobě tímto způsobem může přicházet, jedině když tomu ten čas dáš. A to je prorokování.

Jsou lidé, kteří si myslí, že v prorokování jde o to, pořádně zamachrovat. Ale Bůh je džentlmen. Prorocký duch vždycky lidem dává naději, novou šanci, nové obzory.

Rozhovor vyšel v Životě víry 2016/5, zkráceno.

Mezi nejnovější díla Pavla Bosmana patří kniha vtipů Snad se to v neděli zhoupne (2025). Jeho vtipy, které měsíc co měsíc kreslí pro Život víry, najdete v rubrice Zaostřeno – Kultura.