Problémy v práci: Být jako Daniel v nepřátelské říši?

Ale stalo se. Pracovala jsem čtvrtý rok v jedné velké církevní organizaci (i když jako členka jiné církve), která poskytuje sociální služby na území celé republiky. Na své pozici jsem neměla příliš mnoho možností ke sdílení evangelia, ale jinde na pracovišti (třeba s nevěřícími kolegy) to možné bylo. Pracovala jsem v týmu pouze s jednou kolegyní, měly jsme na starosti práci v terénu – staraly jsme se o děti s postižením a jejich rodiny.

Naše paní ředitelka ale odešla do důchodu a vedení celé organizace se rozhodlo přistoupit ke změnám v organizační struktuře. V praxi to znamenalo sloučení naší pobočky s jinou pobočkou ve stejném městě pod jedno vedení. V tu chvíli jsme spolu s kolegyní v našem malém týmu věděly, že pro nás situace nevypadá dobře. Žijeme obě pro Ježíše a hlavní autoritou je pro nás Boží slovo. Víme, že v životě není možné dělat kompromisy a že účel nesvětí prostředky. A právě to jsme měly brzy ukázat v praxi.

Sloučení pracovišť v našem městě znamenalo, že se připojíme k výrazně většímu týmu kolegyň, které dělají stejnou práci jako my. Budeme spolu sedět v jedné kanceláři, mít společné porady, rozdávat stejné tiskové materiály, pracovat podle stejných standardů kvality, a hlavně nabízet klientům stejné služby.

Věděly jsme, že kolegyně z druhého týmu používají při své práci metody a techniky, které se neslučují s naším křesťanským přesvědčením. Nešlo o věštění z křišťálové koule, ale spíše o přejímání různých postupů nebo řešení z filozofických směrů, které nemají s křesťanstvím nic společného. Konkrétně se jednalo o chirofonetiku, která vychází z antroposofického učení Rudolfa Steinera, další problematická oblast byla např. jóga, která vychází z hinduismu, apod.

A věděly jsme, stejně jako ony, že najít společnou řeč bude velmi obtížné. Pokusily jsme se o to na několika setkáních, kdy jsme společně mluvily o tom, co je pro nás dvě v rámci naší profese možné a co je už za hranou našeho přesvědčení a víry. Ony mluvily o profesionalitě, předsudcích a křesťanském fanatismu. Vysvětlovaly jsme, že nemůžeme rodinám, se kterými pracujeme, nabízet služby, kterým nevěříme a o kterých si myslíme, že jsou škodlivé (otvírají bránu do duchovního světa, a rozhodně ne směrem k Bohu). Ony poukazovaly na to, že důležitá je pomoc rodinám, ne to, jakými prostředky jí dosáhneme.

Přizvaly jsme na naše setkání i pana faráře z církve zřizující onu organizaci. Byl velmi milý, ale nechápal, co se nám dvěma nelíbí a proč bychom nechtěly pracovat stejnými metodami jako kolegyně. Na popud nového ředitele se uskutečnilo supervizní setkání jen s námi dvěma a nezávislými pozorovateli, kde jsme celou záležitost znovu rozebraly a vysvětlovaly, proč není v souladu s naší vírou.

Jednu chvíli jsem přemýšlela o tom, že budeme jako Daniel. Uprostřed nepřátelské říše si budeme dál držet své zvyky a přesvědčení, společně se modlit za klienty, nenabízet jim služby, které považujeme za špatné, a buď „zvítězíme“, nebo nás vyhodí z práce za porušování pracovních předpisů. Budeme hrdinky víry. Situace se ale postupem času natolik vyhrotila, že jsem pochopila, že jediný způsob, jak dát najevo, komu a čemu věřím, je z práce odejít. Naše kolegyně ani vedení nevěřily, že to opravdu uděláme. Předpokládali, že v práci zůstaneme a nakonec se hrany obrousí a my přestaneme „dělat problémy“. Po dlouhým modlitbách a rozhovorech se svými nejbližšími jsme se rozhodly, že podáme výpověď. Bylo to těžké – moje kolegyně pracovala na této pozici již více než patnáct let a službu, kterou jsme poskytovaly, v naší pobočce rozjela. Mě velmi bavila práce s rodinami a měla jsem s mnoha velmi přátelský vztah. Bylo nám to celé líto.

Bůh nás v tom ale nenechal. Naši klienti přijali náš odchod s pochopením, a někteří dokonce přestali službu využívat s tím, že si nechtějí zvykat na někoho jiného. Když jsme jim sdělovaly své důvody k odchodu, bylo možné s některými mluvit o Ježíši. Kolegyně dostala téměř ihned nabídku na skvělou práci, ještě lepší, než byla ta dosavadní. Já jsem zůstala v organizaci ještě pět měsíců, abych dohlédla na bezproblémové předání administrativy a zaučila nové pracovnice, které nastoupily za nás. S jednou z nich jsem mohla otevřeně sdílet evangelium. Doufám, že jsem byla svědectvím pro pana ředitele, který sice vůbec nechápal, proč odcházíme, a pořád mě přesvědčoval, ať zůstanu, ale zároveň se bál, aby předání proběhlo hladce a abych „nepošpinila“ dobré jméno organizace.

Bůh mi dal pokoj a sílu k dokončení všech úkolů, jen v jediné věci jsem neměla jasno. Kde budu pracovat dál? Skončila jsem v práci na konci prázdnin a z nabídek, které jsem našla, nic neodpovídalo mému zaměření a kvalifikaci. Občas jsem propadala panice, ale pořád jsem věřila, že se ke mně Bůh přizná a novou práci mi dá. I to se stalo, na začátku listopadu jsem nastoupila na skvělé místo, kde mě práce baví.

Rozhodování bylo v některých momentech těžké, ale celou tu dobu mě hřálo vědomí, že jsem nezradila svého Pána a on se pak ke mně přede všemi přiznal a požehnal mi.

Autorka je členkou KS Praha. 
Článek původně vyšel v Životě víry 2016/5.