Chtěla jsem být cool holka, kterou nic nezlomí

Přestože jsem chodila do církve, nerozuměla jsem Bohu a Boha jsem neznala. Jen jsem poslušně dělala všechno, co dělali ostatní a k čemu mě vedli rodiče. Když mi bylo asi třináct, byla jsem pokřtěna, ale vlastně jsem nechápala, proč jsem se nechala pokřtít. Asi proto, že už jsem se cítila zodpovědná za své hříchy.

Rodiče jsem nechápala.
Co je tak špatného na tom, že si užívám mládí?

Dospívání a jeho průběh může být v životě člověka velký zmatek, a to byl i můj případ. Už na základní škole se začala objevovat neposlušnost a vzpoura. Mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem jsem se po mnoha hádkách s rodiči rozhodla, že už do církve chodit nechci. Samozřejmě, co jiného mě lákalo než sladká chuť hříchu a hříšného života. Odmalička mi rodiče ukazovali, co je dobré a co zlé. Jenomže jako Eva v Bibli jsem zatoužila „ochutnat ze stromu“, ze kterého jsem nesměla.

Nechápala jsem rodiče – co je tak špatného na tom, že si užívám mládí? Vyvolávalo to neustálé spory a já jsem rodiče nenáviděla za to, že to nechápou. Jejich příkazy a zákazy mi vadily. Abych zmírnila napjatou situaci, slíbila jsem, že se k Bohu vrátím, až mi bude osmnáct nebo dvacet. To se samozřejmě nestalo.

Na bohoslužby jsem chodila jen na přání maminky, která dělala vše pro to, aby mi pomohla vrátit se k Bohu. Jenomže to vůbec nepomohlo. Lpěla jsem na dočasném štěstí, které mi svět nabízel. Zpočátku to bylo zábavné a vzrušující. Všichni známe biblický příběh o marnotratném synu. Tehdy by mě nenapadlo, že právě tento příběh pro mě bude mít takový význam.

Mezi štěstím a depresí

Pojem „hřích“ mi nic neříkal, vždyť to dělali všichni. Proč to křesťanská víra kvalifikuje jako něco špatného? Alkohol, večírky, nemanželský sex, drogy, nadávky, agresivita, pýcha, sobectví, přílišná péče o své tělo nepředstavovaly nic špatného nebo nenormálního.

Naivně jsem si myslela, že kdybych našla lásku svého života a jednou se zamilovala tak hluboce, že bych nemohla přestat, byla bych šťastná. Že když dostanu práci, vysněnou kariéru, budu šťastná. Nic z toho se nestalo. Poté co jsem se na několik let odstěhovala z domova, jsem zoufale hledala naplnění v krátkodobých štěstích tohoto života. Jeden den jsem byla šťastná, ale druhý den mě svíraly strach a úzkost. Začaly se objevovat občasné deprese.

Nedokázala jsem se zamilovat, i když jsem žila v neustálých krátkodobých vztazích. Bála jsem se udělat rozhodnutí, které by mě dovedlo k vysněné práci. Byla jsem slabá, a přitom pyšná, že všechno zvládnu sama a nikoho nepotřebuju. Myslela jsem si, že když potlačím svou citlivost, budu cool holka, kterou nic nezlomí.

Dostihly mě ale následky hříchu, daleko horší, než jsem čekala. Když mi bylo nejhůř, zavolala jsem mámě, aby se za mě modlila. Situace se však zhoršovala a já jsem začínala pociťovat velkou vnitřní prázdnotu. Žila jsem v zahraničí bez rodiny, a i když jsem tam žila se svým tehdejším přítelem, cítila jsem se sama. V období covidu se mnoho věcí v mém životě zkomplikovalo. Přišla jsem o práci a dlouhé dny jsem byla zavřená doma v karanténě. Kvůli zavřeným hranicím jsem nemohla jezdit domů. Začala jsem se potýkat s depresí. Později se k ní přidal strach, stres a nejistota v nových zaměstnáních a vztazích. Nic mě nemohlo učinit dlouhodobě šťastnou, ale byla jsem příliš slabá na to, abych mohla učinit nějaké rozhodnutí.

Nechápala jsem, proč to dělám

Jednoho rána jsem náhodou poslouchala americkou worshipovou píseň, ve které se zpívalo o tom, že Bůh je stále s vámi, když vycházíte i vcházíte, je vedle vás, ve vaší rodině a s vašimi dětmi. Začala jsem u toho tak plakat, že jsem dvě hodiny nemohla přestat. Bůh viděl mé prázdné srdce a mé trápení a začal mě volat domů, i když jsem to byla já, kdo od něj odešel a nehledal ho. Přesto tento okamžik můj život nezměnil a já jsem pokračovala v životě bez Boha. Nevěřila jsem, že milost, láska a štěstí, které jsem při pláči cítila, že to je on sám. Myslela jsem si, že mi jen chybí rodina.

V dubnu 2023 jsem si vzala měsíční dovolenou s úmyslem strávit ji doma na Slovensku s rodinou. Koncem dubna se konala křesťanská konference s kazatelem z USA. Na mámino naléhání jsem souhlasila, že se konference zúčastním. Řekla jsem si, že jí tím udělám radost. Prosila mě, abych si sedla vedle ní vepředu. To jsem nejprve odmítla s tím, že tam přece sedí jen ti „svatí“, a já toho nejsem hodna. Nakonec jsem souhlasila. Během chval se mě Bůh začal dotýkat. Slyšela jsem, jak mi říká: „Zvedni ke mně ruce i ty.“ A tak jsem je zvedla. Nejdřív jsem nechápala, proč to dělám, a začala jsem plakat. Ale nebyl to pláč ze smutku, ale proto, že jsem cítila nesmírnou milost a lásku. Snažila jsem se přestat plakat, aby mě nikdo neviděl, ale plakala jsem ještě víc. Cítila jsem osvobození od vší tíže, kterou jsem nosila na ramenou.

Během kázání bylo několik lidí uzdraveno a celý sál naplnila radost. Na vlastní oči jsem viděla Boží moc a zázrak. V tu chvíli jsem pochopila, že Bůh je živý a že se dotkl mého srdce.

Když jsem se vrátila domů, řekla jsem mamince roztřeseným hlasem, že se něco stalo. Lehla jsem si do postele, bez přestání jsem plakala a cítila nesmírnou úlevu.

S úsměvem na tváři jsem se vrátila do zahraničí, změněná. Ne hned jsem věděla, jak říct hříchu ne, ale začala jsem ho postupně odmítat. Věděla jsem, co se mi té noci přihodilo, že to byl Bůh a že už o ten pocit osvobození nikdy nechci přijít.

Začala jsem budovat vztah s Bohem, začalo se měnit moje srdce a můj postoj k životu. Byla jsem laskavější, pozitivnější, vděčnější. Nebylo to vždy snadné a musela jsem opravdu hodně věcí změnit a vykročit ve víře. Bůh mi ale dával ke všemu sílu a vedl mě. Věděla jsem, že ta noc, kdy se Bůh dotkl mého srdce, byla určena právě mně. Že jsem měla být přesně na tom místě a slyšet a vidět to, co se tam dělo. Bůh mi dal obrovský pokoj, protože jsem věděla, že už nemusím být ta silná, ale že on se o mě postará. A že ví, co je pro mě nejlepší. Je krásné, když si uvědomíte, že vás Bůh zachránil před vámi samotnými.

Dominika Capeková, Open Church Praha