Bůh je, ale já mu nepatřím... (příběh čtenáře)
Narodil jsem se v roce 1957 v Jablonci nad Nisou v nevěřící rodině. Rodiče se rozvedli, když mi byl rok, a od té doby jsem žil jako jedináček s matkou a v blízkém kontaktu s její sestrou a rodiči. Do šesti let jsem zůstával u prarodičů v malé vesnici u Malé Skály. Rád na toto období vzpomínám jako na bezstarostné dlouhé prázdniny. A jelikož jsem byl klidný, hodný klouček, spíše samotář, neměl jsem moc kamarádů. Můj děda říkával: „Kam tě posadím, tam zůstaneš sedět.“
Audio pouze pro předplatitele
Na školní věk nevzpomínám rád. Míval jsem problémy zařadit se do kolektivu. Matka se už nikdy nevdala, s otcem jsem se nestýkal, a tak jsme žili v jedné místnosti spolu s babičkou, která pro mě každý den chystala dobré jídlo. Trochu vnoučka rozmazlovala.
Totálně opilý jsem křičel do mrazivé noci:
„Kde jsi, Bože?“
To vše se začalo radikálně měnit v mých patnácti letech. Nastoupil jsem do učení v Kutné Hoře, a tím pádem i na internát. Najednou jsem si musel zvykat na tvrdý životní režim: Týden žít na pokoji s více než 15 chlapci, společná jídelna... První rok byl krutý. Nechtěl jsem tam zůstat. Zápasil jsem o přežití v početném kolektivu.
Abych v tom všem obstál, z hodného kloučka se musel vyklubat raubíř. Často jsem porušoval zákaz vycházek. Do mého života vstoupil alkohol, bigbít a zábavy. V sedmnácti jsem začal fetovat toluen a měl jsem pár agresivních výpadů. Mé chování učitelé i vychovatelé zhodnotili jako problematické. Řekli mi, že jako v ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
