Pod kloboukem (příběh)
Byl teplý, slunečný den, a abych si chránil hlavu před ostrým sluncem, vzal jsem si na cestu klobouk. Když jsem přišel k úpatí kopce, všiml jsem si něčeho zvláštního. Na ohradě seděla vrána a zuřivě kolem sebe mávala křídly, jako by se mě snažila zastrašit. Na tvora, který většinou nebývá nijak výjimečně nervózní, to bylo neobvyklé chování.
Audio pouze pro předplatitele
Když jsem se přiblížil, čekal jsem, že každou chvíli vzlétne, ale nestalo se... Jen dál mávala a skřehotala, jak jen to vrány umí. Pak jsem si všiml, že se jí jeden z pařátů zachytil v ostnatém drátu na sloupku ohrady a tekla z něj krev. S každým mým krokem směrem k ní víc a víc mávala křídly a panikařila, a tím víc se rána na pařátu prohlubovala a krvácela. Když se na scéně objevil větší „dravec“, její strach sílil.
Co dělat? Matně jsem si vzpomněl, že jsem v televizi slyšel něco o tom, že se zvířata uklidní, když jsou ve tmě. Inspirován touto myšlenkou jsem se rozhodl, že ptáka přikryji kloboukem, abych ho alespoň přiměl přestat ohánět se křídly. Fungovalo to skvěle. Vrána se uklidnila – úplně. Opatrně jsem jí uvolnil dráp z drátu, aniž by kladla jakýkoli odpor. Nakonec jsem svého opeřeného přítele osvobodil, sundal mu klobouk a on odletěl. Žádné děkovné zakrákání. Jenom ptačí plkanec.
‚To mám místo vděku,‘ pomyslel jsem si.
Večer jsem si četl žalm 91 a u t ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
