Petr Fulier: Církev má být smíšený les
Když se řekne církev, sbor, většina z nás si představí živé společenství plné sdílení, rozhovorů, společných modliteb a aktivního zapojení ve všech možných formách. Takové prostředí přirozeně více vyhovuje extrovertům. Extroverti také více preferují duchovní projevy, které jsou víc vidět a jsou výraznější. Jenže významnou, i když méně viditelnou (často i slyšitelnou) část církve tvoří také introverti. Otázkou je, zda s tím počítáme, nebo je – třeba nevědomky – tlačíme do stylu, který jim není vlastní.
Audio pouze pro předplatitele
Jehličnany a listnáče
Problém vzniká už v tom, jak měříme zapojení lidí. Jak určujeme, co je správné, křesťanské a duchovní. Jako aktivní je vnímán ten, kdo mluví, sdílí se, vede skupinu nebo se rychle zapojuje do diskuse. Introverti, kteří zpravidla přemýšlejí déle a mluví méně, pak mohou působit jako pasivní, i když jejich vnitřní účast je hluboká. Pokud tento rozdíl nevidíme, přicházíme o část bohatství, které do společenství přinášejí.
Introverze není problém, který je potřeba napravit, ale dar, který má své místo.
Introvert není nutně plachý ani uzavřený člověk. Vztahy potřebuje jako všichni ostatní, ale preferuje jejich kvalitu před množstvím. Introverti často víc naslouchají, než mluví, a když už něco řeknou, bývá to promyšlené a věcné. Nejde o nedostatek, ale o jiný způsob, jak vnímají svět a reagují na něj.
Rozdíl mezi introvertem a extrovertem někdy vysvětluji na příkladu stromu. Extrovert je jako jehličnan – jeho kořeny sahaj ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
