Krista Gerloffová (Jeruzalém): Kudy chodím, tudy se modlím
Když jsem se před třiceti lety začala seznamovat s Izraelem a židovstvím, přála jsem si předat dál, co jsem pochopila. A protože ve zprávách lidé slyší o Izraeli hlavně v souvislosti s válkami a terorem, rostla ve mně touha ukázat lidem mnohotvárnost této biblické země a lidu a přiblížit jim život opředený biblickými svátky.
Audio pouze pro předplatitele
Ale teď, teď musím psát o válce a teroru. O tom, že ačkoli jsou Izraelci stateční a opětovně se rozhodují pro život navzdory bolesti a smrti, ačkoli se snaží žít „normálním“ životem, normální život to není. Nejenže v momentální situaci není možný. Ale je snad normální, že každá rodina, která v Izraeli staví nebo kupuje byt, potřebuje kryt? Dokud byly naše děti malé, musely odchod do krytu ve školce a škole jen nacvičovat. Ale dnešní děti po celém Izraeli si musí zvykat spěchat do krytu nejen tam, kde je po léta ostřeloval raketami Hamás na hranici s Pásmem Gazy anebo Hizballáh na hranici s Libanonem. Kdo má kryt, je na tom dobře, kdo nemá, je odkázán na veřejné kryty nebo na metro. A všichni jsou odkázáni na Boží milost, protože při přímém zásahu balistické rakety není ani kryt bezpečný.
Tento článek píšu poté, co nově vypukla válka s Íránem, a sedím v pracovně své dcery. Chtěla jsem ji navštívit na sobotu, pobýt s vnoučaty, ale cesta zpátky se mi uzavřela. Bydlí v nově vznikající čtvrti, kam se stěhují mladé rodiny. Součástí každého domku je bunkr, který se většinou využije jako dětský pokoj, aby se děti v noci při poplachu nemusely stěhovat. „Babi, rychle, je varování!“ volají děti.
Funguje to tak, že nás zvukem upozorní telefon na zprávu, že v příštích minutách přijde poplach. Tady máme minutu na to, abychom se po zaznění sirény dostali do krytu. Ovšem lidé na hranici s Libanonem privilegium jedné minuty nemají, když je ostřeluje Hizballáh. Sever na této hranici byl po 7. říjnu dlouho evakuován a teprve se pomalu vzpamatovává – opravují se pobořené a opuštěné budovy. Podniky se pomalu otevírají. Žáci se vrátili do škol nebo také ne, protože část rodin už tam nechce žít. Bylo nutné, aby se armáda ujala jejich ochrany a do Libanonu vstoupila. Dnes dorazila smutná správa, že zase padli dva vojáci. Jeden z nich je Drúz, otec dvou dětí. Mnoho maminek musí zvládat celou situaci samo: napětí sirén, nemožnost vzdálit se s dětmi od domu i strach o manžela, který byl zase povolán do služby. Školky a školy jsou zavřené...
Před těmi třiceti lety jsem také začala číst Bibli jinak. Aniž bych si toho byla vědoma, byla jsem ovlivněna teologií náhrady a vztahovala vše, co jsem v Písmu četla, na nás křesťany. A proto jsem také mnohému v Tanachu, kterému říkáme Starý zákon, nemohla porozumět. Jak to souvisí se současnou situací a válkou? Jak jsem se zabývala různými tématy Písma a židovství a sledovala židovskou praxi, nemohlo mé pozornosti ujít, že několikrát do roka, o hlavních svátcích, se u Západní zdi koná hromadné kněžské požehnání.
Uvědomila jsem si, že ačkoliv je tzv. áronské požehnání oblíbené i mezi křesťany, je specificky určeno Izraelcům (4M 6,23–27). Hebrejský výraz „bnej Israel“ znamená prostě Izraelci (ve smyslu příslušníků izraelského národa) nebo synové či děti Izraele. V tomto požehnání se odráží Boží vůle pro jeho lid, Boží přání žehnat, obrátit k Izraeli svou tvář, být mu milostiv a dávat mu pokoj a mír.
Uvědomila jsem si, že pokud jsme jako křesťané královské kněžstvo, je žehnání jedním z našich úkolů. A tak jsem začala na svých modlitebních procházkách svému okolí žehnat. A teď mohu jen děkovat, že při přímém zásahu v sousední vesnici nikdo nezahynul a bylo „jen“ několik desítek zraněných a rozbořené domy a poničená auta...
Krista Gerloffová, Jeruzalém
