S bílou holí v rozpálené Praze (příběh čtenářky)

Usedli jste, zkusili zapojit mysl do právě odehrávajícího se děje na plátně, přitom jste si pochutnávali na eskymu nebo se drželi za ruce s tím, kdo vás doprovázel. Po deseti nebo patnácti minutách skončil krátkometrážní film a začal další. Každá série končila animovanou pohádkou a začínala filmovým týdeníkem. Podle toho jste poznali, že se vše zase začne opakovat. Pokud by vás bavilo dívat se na to celý den, nikdo vám nebránil. Vstupné 2 Kčs dospělý nebo 1 Kčs dítě do 15 let.

A když přišel čas vstát ze sedadla a tmavým sálem odejít, mohli jste. Venku přestalo pršet a vy jste zas naskočili do obyčejného života, jako jsme tehdy naskakovali do dřevěných otevřených a jedoucích tramvají. Také na Václaváku, přesně v zatáčce pod muzeem.

A tak jsem se dnes ráno nerada rozloučila se svými horkem režírovanými krátkometrážními sny. Sice se neopakují, ale do jejich děje vcházím úplně stejně jako kdysi do kina Čas. Měla jsem zrovna rozkoukáno, když zvonil budík, a mně se vůbec do toho brutálně přetopeného života nechtělo.

Časná hodinka v čekárně a ordinaci ORL. S povděkem jsem od milého doktora přijala zprávu, že určitě nemám v krku žádný podezřelý nález. A už zase na těch rozbitých asfaltových chodnících... Sálá to tak, že mám pocit, že se mi grilují nohy až k pasu.

A tak jsem ráda za chládek v metru i za tu paní, do které jsem nerada vrazila, protože mi stála na lajně pro nevidomé a slabozraké. Usmály jsme se na sebe a ona mě čile nasměrovala do dveří, které už se skoro zavíraly. Na Václavským Václaváku nejenže bylo hodně člověků, ale taky pekelně slunečno a prašno. Po rozpáleném chodníku jsem bez úhony dospěla k masérce, která provádí lymfomasáže. Bylo mi po té masáži dobře, a tak jsem vyhlížela další akce pro dnešní den. Moje „dobře“ skončilo s opětným kontaktem s rozpálenými ulicemi a zaprášeným Václavákem, kde se pořád něco vrtá, hloubí, staví, kutá. Kravál, horko, pocit, že jsem špinavá. Od nohou tedy určitě.

Konečně usedám v metru, hotova věnovat se nějaké meditaci, než za dvacet minut dojedu do cíle. Jenže to právě nešlo. Odkudsi zpoza bariéry lidských upocených těl se začalo ozývat řvaní. Bylo to řvaní sice zvířecí, ale do určité míry artikulované, které se projevovalo v mnohačetných kadencích. Jakési sdělení z džungle lidské mysli, křečemi stahovaného těla a doprovázené zdánlivě chaotickými pohyby rukou. Moc jsem z něho neviděla, ale řekla bych podle hlasu a siluety náctiletý s autismem a dalšími deformacemi a anomáliemi, které určily jeho doživotí na vozíku. Řev sílil, sílilo i jakési rezignované zoufalství v něm. Zvuky doprovázelo občasné polohlasem pronášené: „Buď tiše, pššššš...“

Zrovna jsem se přepnula do modlitebního a žehnacího módu, když se za mnou ozval další řev, tentokrát dialogický, hlubokými hlasy s artikulovanou italštinou. Rozeznala jsem slova jako „porco“, „mafiani“ a „finito“. Hlasy by se hodily víc do La Scaly než do metra, i libreto by mohlo být jiné. Ale nic není, jak by mělo být. Vpředu horkem a námahou zničená nešťastná mamina nešťastného „divného“. Za mnou týpci, kteří se zaručeně připravují na nějakou vendetu. Já, horkem a hlomozem velkoměsta už zcela nepřipravená opustit své sedadlo a pomyslně se na konečné vrhnout zpět do života.

Přece jen jsem po výzvě vstala a moc si přála, aby mi kvůli mé bílé holi tentokrát nikdo nenabídl pomoc. Chtěla jsem jen vypnout a přepnout na automatického pilota.

„Můžu vám pomoct na eskalátor?“ ptá se mužný hlas a já jen vrtím hlavou a mám hrůzu, že mě zas, jako jiní neználci, chytí za ruku, ve které mám to své potřebné bílé tykadlo. Vyjedu nahoru, vyjdu na slunce, které svítí přímo mně do očí, což způsobuje totální slepotu, a ještě pot na čele. Fuj.

„Můžu vám pomoct? Tady před vámi budou schody, tak abyste nespadla,“ nabízí se starší zachraptělý ženský hlas. První, co mi naskočí: Ta asi neměla štěstí a na ORL jí řekli daleko horší zprávu, asi je už nějakou dobu po operaci, fajn, že jí zachránili aspoň takovou řeč... To mi jde hlavou, zatímco hledám ty schody a děkuji.

„Ale já vám opravdu ráda pomůžu, vím, co to je, nevidět, mám to také doma...“

„Tak jo, to jste moc hodná, ale stačí jen na tu křižovatku mezi vietnamskou tržnicí a kinem, tam bych to mohla splést. Chtěla bych jít pak trochu vlevo na tu cestu, co vede k ortopedii.“

Paní se ujímá mé prázdné levé ruky a já hned zkoumám, jestli se neznáme s jejím nevidomým manželem, když bydlíme nedaleko od sebe. Neznáme. On už pětadvacet let bez doprovodu nevytáhl paty z domu. Je mu osmdesát a trpí Parkinsonovou nemocí, která mu už sežrala všechno, co mohl potřebovat ze svého mozku. Nedá mi to, nabízím pomoc, hlavně pro ni, ale dozvídám se, že „už mají zažádáno o ústav“.

Jsme na té křižovatce, kde se chci rozloučit, a zcela neplánovaně říkám, že bych jí ráda pomohla, a možná bych věděla jak. Dohodly jsme se, že když Pán Bůh bude chtít, abychom se ještě někdy setkaly, tak to zařídí.

Bože, dej mi chvíli, ať se mohu aspoň trochu zklidnit a pomodlit se za maminu s děckem na vozíku, protože jsou celému metru, na rozdíl od mafiánů, strašně na obtíž. Dej mi chvíli, abych se mohla pomodlit za tuhle úžasnou paní, která se pětadvacet let den co den upisuje do služby svému nepříčetnému, nevidomému manželovi. Bože, já jsem tak hloupá, jen si tady řeším vpravdě nějakou kosmetiku, ale je mi v podstatě dobře!

V ortopedické ambulanci byla klimatizace, tekoucí chlazená voda, laskavá a čiperná paní recepční a ani minuta nazbyt. Hned si mě vzali do ordinace. Moc jsem se těšila, že zas uvidím svého milého lékaře Achmeda, který mi před několika lety zachránil chůzi, protože mě ve správný čas poslal na správnou operaci a rehabilitaci. Dnes se mu svěřuji s jakousi nepříjemností, která mi ztěžuje chůzi ze schodů. Dozvídám se, že bohužel on už tyhle diagnózy nedělá, takže už nedělá ani pooperační kontroly, a že mě bohužel musí nasměrovat ke kolegovi.

Několikrát zaznělo „bohužel“, což mi s Achmedovým islámem nějak nesouznělo. Tak se ptám: „Slyším, že jste z toho smutný, co vám brání, abyste operoval?“

„Parkinson,“ zní stručná odpověď. „Posledních deset let jsem spíš chemická fabrika než obyčejné tělo. Zlobí mě zažívání a další věci, protože beru strašně silné léky, abych se mohl, pokud to jde, věnovat svému povolání aspoň v ambulanci, protože ortopedii jsem zasvětil svůj dosavadní život.“

„Budu na vás myslet, doktore.“ On ví, že v překladu to znamená, že se za něho budu modlit. Kdysi jsme si vyjasňovali svá vzájemná přání k Vánocům a Novému roku, z čehož pochopil, že můj Vykupitel je živ.

Konečně jsem se usadila v pohodlném křesílku v pohodlné čekárně, ovívaná přívětivým vánkem z klimatizace. Připravila jsem se na nejméně půl hodiny čekání, než pro mě přijede manžel naším autem. Jindy bych litovala toho čekacího času. Ale vzpomněla jsem si na jednoho moudrého muže, který mi svěřil: „S tím člověkem, co jsem ho vezl na vozíku, se spěchat nedalo, musel jsem si pořádně promýšlet a sledovat cestu. Zjistil jsem, že takový přepych jsem už dávno nezažil. Trvalo to o dvě hodiny déle, než kdybych šel sám, ale byly to naplněné dvě hodiny, byl to dar.“

A pak se mi ještě připomněl Malý princ, který řekl něco v tomto smyslu: „Kdybych měl hodinu času, šel bych docela pomalu ke studánce.“ To se kdysi odehrálo v plném slunci na Sahaře.

A tak jsem se usadila v čekárně na zdraví, v čekárně na diagnózy, na sanitku, na lepší příští. V čekárně, kde jsem obdržela dar díkůvzdání za to, že je mi dobře, a mohu tak konečně otevřít tu Zlatou bránu, kterou vypustím všechen ten nářek, co dnes naplnil mou duši.