V milovaném sboru jsem nedokázala vydržet (příběh o neplodnosti)
Dva potraty a roky marné snahy o dítě zanechaly v Debbie Newsonové hluboké trauma. Církev, která pro ni kdysi byla duchovním domovem, se postupně stala místem, kterému se musela vyhýbat ze všech nejvíc. Ve svém příběhu popisuje, co se pokazilo – a proč může mnohé změnit, když traumatu lépe porozumíme.
Audio pouze pro předplatitele
Často se říká, že asi 20 % členů sboru odvádí 80 % práce. Pokud to platí, Debbie a její manžel Ed ve svém baptistickém sboru v anglickém Cambridgeshiru bezpochyby patřili k té aktivní pětině. Ed pravidelně vedl chvály. Debbie kázala a byla členkou vedení. Po dvanáct let pro ně církev nebyla jen místem bohoslužby – byla jejich domovem i hlavním zdrojem přátelství a společenství.
„Moje církevní rodina pro mě znamenala úplně všechno,“ říká Debbie. „Byli pro mě nesmírně důležití.“
Stačilo být s námi. Ne radit – jen dát najevo, že nás přijímají, i když nás trauma mění.
Jenže postupně se začalo něco měnit. Manželé si moc přáli děti, ale nedařilo se jim. Debbie dvakrát otěhotněla – a pokaždé o dítě přišla. Bylo to zdrcující.
Měsíce se měnily v roky a bolest nepolevovala. „Není to jako autonehoda, která se stane během vteřiny,“ popisuje. „Spíš je to pomalý, nenápadný proces, během něhož trauma postupně narůstá.“
Když mezitím začali jejich ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
