Některé věci se i s milující manželkou špatně sdílí (osobní příběh)

Když se ohlédneš zpátky, kdy ses začal ptát, jestli v životě není něco víc?

Začalo to, když jsme dlouho měli syna na intenzivní péči po porodu, tehdy jsme se k Bohu začali obracet, ale ještě naivně. Intenzivněji jsem ho hledal od roku 2024, kdy jsem na motorce v Kambodži měl těžkou nehodu a vyvázl jen s mírnými odřeninami. Uvědomil jsem si už po několikáté, že mě Bůh zachránil, že nade mnou někdo drží ochrannou ruku, a od té chvíle mě začalo zajímat, jak ho najít.

Jak bys popsal svůj tehdejší vztah k víře?

Chodili jsme s manželkou do kostela a zapalovali svíčky, starostí jsme měli dost. Věřili jsme, že Bůh existuje, ale cestu k němu jsme nehledali a nevěděli, co to znamená.

Měl jsi nějakou zkušenost s křesťanstvím z dřívějška?

Ne. Vyrůstal jsem v rozvedené rodině a současně v mužských kolektivech, které by se daly popsat jako agresivní prostředí. Kolem šestnácti sedmnácti let se u mě objevily první deprese. Až donedávna jsem měl pocit, že tu tíhu nesu sám.

To muselo být vyčerpávající. Co ti pomohlo tím projít?

Brzy, v osmnácti devatenácti letech, jsem potkal manželku. Fungovali jsme jako tým: Jeden podpíral druhého. Ona netrpěla depresemi, ale těžkými migrénami, takže jsme si vždy vycházeli vstříc. Jsou ale věci, které se i s milující manželkou špatně sdílí. Nechceš na ni přenášet břemeno, ale potřebuješ se ho zbavit. Podařilo se mi to, až když jsem v Bohu našel partnera, který ty starosti a deprese nese se mnou.

Zmiňoval jsi, že jste s manželkou trochu naivně hledali Boha. Můžeš to období přiblížit?

To potřebuji říct něco o naší rodině. (Náš syn) Luďa se narodil v osmém měsíci s těžkými komplikacemi, zpříčila se mu hlavička a nevěděli jsme, jak bude vyrůstat. Byl od narození jiný, museli jsme k němu hledat vlastní cestu. Dnes je z něj báječný chlap. Druhé miminko jsme ztratili při samovolném potratu. Třetí, Lukášek, se narodil v sedmadvacátém týdnu. Lukáška se podařilo zachránit s necelými 900 gramy po narození. Ve dvou letech ale prodělal život ohrožující střevní chorobu. Odvezli jsme ho na operaci – a přišli jsme pak k úplně jinému dítěti; vrátil se o rok zpátky. V těch obdobích jsme klid vždy hledali v kostelech.

Bůh nás vyslyšel a to byl pro nás důkaz, že mu na nás záleží a že nás vede. Pořád jsme ho ale nehledali s potřebou ho poznávat. Chodili jsme k němu spíš jako do obchodu, kde si chceš něco „koupit“.

Čím se to změnilo?

Ta nehoda v Kambodži byla už moje druhá těžká nehoda bez vážných zranění. Uvědomil jsem si, že mě „něco“ chrání a potřebuju to pochopit. Zajímal jsem se o Boha a logicky zadal na Googlu „hledám Boha“. Nečekaně vyskočil web HledamBoha.cz. Procházel jsem si tam kurzy, až jsem našel odvahu a přes formulář oslovil administrátory s prosbou o průvodce.

To asi chtělo odvahu...

Udělat ten první krok a napsat svůj příběh někomu neznámému bylo těžké. Průvodce se jmenoval Martin. Otevřít se mu bylo stresující. Celý život jsem bojoval sám. Přes tři měsíce jsme si psali o náboženství, o Bohu, o mně... Dal mi svobodu, abych se rozhodl, kam se vydat. Zašel jsem do nejbližšího katolického kostela, ale poznal jsem, že to není pro mě. Mezitím mě oslovily podcasty a bohoslužby ze sboru Kostel jinak. Zjistil jsem, že jde o Církev bratrskou, našel si ji v Liberci a oslovil tamního kazatele.

Navázat osobní kontakt stresující nebylo?

Měl jsem strach, ale musel jsem ho překonat. Domluvili jsme si schůzku. A tam se stala zajímavá věc: Přišel civilně oblečený muž a představil se jako Martin. Druhá věta byla: „Já jsem ten Martin, se kterým sis tři měsíce psal.“ To on byl mým průvodcem, kterého mi přiřadili na HledamBoha.cz. Spadla mi brada.

Martin mě pak připravoval na křest a o Velikonocích 2025 mě pokřtil. Našli jsme si k sobě i hlubší cestu, jsme teď dobří přátelé a stal se jedním z pilířů mého života.

Bylo tvé poznávání Boha jen racionální, nebo ses s ním setkal i nějak „jinak“?

Ano. To už jsem byl s Martinem na cestě k víře. Jel jsem na motorce za kamarádem do Poznaně. Před odjezdem jsem se zastavil v katedrále. Byl jsem tam prakticky sám. Tam se mě dotkl Bůh, srazilo mě to na kolena a začal jsem plakat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem spasen, že mě potkalo něco výjimečného.

Co to pro tebe prakticky znamená?

Je to jako zamilovat se, ale obráceně. Víš, že tě Bůh miluje, a sám jsi pro to nic neudělal. Jen jsem přišel a upřímně se modlil, aby mě přijal a ochraňoval. Bůh mě vyslyšel a já jsem cítil lásku, uvolnění a štěstí, jaké jsem předtím nikdy nezažil. Pro člověka, který celý život bojoval sám, je to nová a úžasná věc – cítit se přijatý, být součástí rodiny, kde vás nikdo nesoudí a nikam netlačí...