Na hoře Bez (letní povídka)
Krajina za okny začíná vypadat povědomě. Vlak sebou na starých kolejích hází a řve při každém rozjezdu i stoupání. Nikdy jsem nechápal, proč tyhle motoráky v železniční hantýrce přezdívají Orchestrion, po dnešku už je mi to jasné... Průvodčí v historické uniformě ohlásí konečnou stanici. Vlak pšoukne. Trhnutím otvírám posuvné dveře, pro samá tlačítka a automaty moderních vagónů jsem skoro zapomněl, jak na to.
Audio pouze pro předplatitele
Rozhlížím se. Když jsem tu vystupoval naposledy, bylo nádraží větší, náspy zarostlejší a vlak mohl ještě pokračovat dál. Mezitím však provoz zrušili. Koleje zarostly, budovy zpustly a zůstala jen vzpomínka. Ta vzpomínka nedala spát několika milovníkům železnice, kteří založili spolek a alespoň část trati opravili. Zrenovovali jeden vyřazený motorák a po celé léto s ním den co den pendlují po patnácti nostalgických kilometrech.
„Oheň vidíš a hudbu slyšíš, ale ani na jedno se nedá sáhnout rukou. Obojí se tě dotýká v srdci.“
Do další stanice už se provoz obnovit nepodařilo, ale nevadí mi to. Když jsme sem jezdili s tátou, taky jsme vystupovali tady a poslední úsek jsme šli pěšky. „Každej správnej čundr začíná cestou po kolejích,“ říkával a pak si notoval písničku o rose od Wabiho Daňka. Táta měl hluboký hlas s rozsahem sotva půl oktávy, ale o to raději zpíval. Kytaru si přivazoval zezadu na batoh stejně jako já.
Je horko. Mám potíže sledovat koleje, ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
