Kdybys, Markétko, neplakala...

Rozhlížím se kolem sebe. Ve dřezu neumyté nádobí. Podlaha by potřebovala vytřít! A vůbec – setřít prach, zalít kytky, vysát koberec...

„Mamííí, komín, póóóď, onééém!“ dožaduje se dvouletý bráška.

„Broučku, komín postavíme za chvilku, ano? Až Markétka usne. Slibuju!“

A taky prádlo musím vyžehlit. Proč se nikdy nehromadí prádlo vyžehlené, ale jen to na žehlení? Záda mě bolí, oči pálí z nevyspání. Nejradši bych žehrala na celý svět. Co tu mám práce, a přitom ruce pracovat nemohou, jsou plné toho našeho báječného, ale soustavně vřískajícího potěšení.

Když však přece jen přinutím chmurné myšlenky, aby trochu zvolnily, můj vnitřní „přijímač“ se jako vždy naladí na jiný kanál. Má milá, teď sice pláčeš, ale to za pár týdnů či měsíců přestane. Jsi najedená, je ti teploučko, jsi zdravá a máme tě rádi. Co ale támhle děvčátka v Číně, která nikdo nechce, protože si rodiče přáli chlapečka? A co děti věřících v pracovních táborech v Severní Koreji, těm možná ani nedovolí se narodit! Srdce se mi svírá žalem nad osudem těch dětí i jejich rodičů. Má duše volá k Duchu svatému o pomoc všem, kteří to mají tak těžké, že si to ani nedovedu představit...

Dál rázuju po kuchyni sem a tam a nevyžehlené prádlo mě výhružně pozoruje ze své hromady. Víš, kdybys neplakala, Markétko, budu tu pobíhat po domě a snažit se dohnat všechny každodennosti. Takto jsem – vlastně díky tobě – v modlitbě vždy s těmi, kteří mají úplně jiné starosti, než že nestihnou doma uklidit...