Jana Frantíková: Dobrodružná cesta

Vyrazili jsme do opuštěných rumunských hor. Hory jsou plné koní a divokých psů. Turistické značky prakticky neexistují a místo mapy máme jen plánek cesty, který jsme zdědili od starších cestovatelů, kteří tou cestou šli před námi.

Balíme batohy. Jak málo potřebuje člověk k životu! Trochu jídla, sirky, nůž, spacák a jinak skoro nic. Přes den moc nejíme, ale večer usedneme k ohni a vaříme bramborovou kaši z prášku s kouskem opečeného salámu. Každý večer se na tohle jídlo těším. Nikdy v životě jsem nepila lahodnější pití, než když jsem šla celý den do prudkého kopce v parném létě a na vrcholu byla udělaná koryta pro dobytek, do kterých tekla chladná voda. Nikdy nezažijete takovou pohodu jako po celodenní cestě.

Třetí den našeho putování jsme došli k tajemnému místu. Vstup do kotliny obklopené strmými skalami byl možný pouze skrz jeskyni s ponornou řekou. Do jeskyně se muselo lézt dolů po poraženém stromě. Pahýly větví tvořily přírodní, leč poměrně nepravidelný žebřík. Sestup do jeskyně byl sám o sobě dobrodružstvím, ale cesta vedla dál. Za svitu baterek jsme skákali z kamene na kámen. Občas nám noha uklouzla a šlápli jsme do vody. Byla tma, viděli jsme jen kousek před sebe. Za zatáčkou se v dálce vynořilo světlo. Tam byl východ. Ven jsme vylezli v místě, kam se dostane jen velmi málo lidí. Obejít nepříliš velkou kotlinu nám trvalo několik hodin. Nezřetelná cesta vedla úbočím skal nahoru i dolů, poslední úsek se dal jít jen korytem horské říčky. Až za tmy jsme došli tam, kde jsme chtěli spát.

Cestou jsem přemýšlela o tom, jak je život podobný cestě. Jdeme nahoru a dolů bez podrobné mapy. Každý den přináší krásné rozhledy i nebezpečná místa. Přicházíme na křižovatky a nevíme, kudy dál. Můžeme si vybrat mezi cestou širokou a úzkou, prošlapanou nebo zarostlou. Cestou života jdeme s různou zátěží. Kolikrát s sebou vlečeme spoustu zbytečných věcí, a někdy nám chybí to, co opravdu potřebujeme. Také naše tělesná, duševní i duchovní kondice je různá, a přesto se nemůžeme z cesty života omluvit tak, jak jsme se omlouvali ve škole z tělocviku. Je skvělé, když máme cíl, když máme mapu a když máme na cestu společníky. Ale je důležité, aby to byl správný cíl, správná mapa a ti praví společníci. Někdy je hezké počasí a někdy cestou nevidíme na krok. I tak to bývá. Je skvělé jít s někým, kdo zná cestu, směr i cíl a umí si poradit v mlze, ve tmě i v nestandardní situaci. Jít s někým, kdo mě najde, když zabloudím.

Mým průvodcem na cestu životem je Pán Ježíš Kristus. Mapou je mi Boží slovo zapsané v Bibli. A přesto moje cesta není vždycky jednoduchá. Bývám unavená, občas ztratím směr, táhnu s sebou plno zbytečných věcí. Ale vím, co je můj cíl. Boží království. Bez průvodce bych tam nedošla, ale věřím, že s Ježíšem to dokážu.

Jana Frantíková je členkou KS Praha.