Jako na křídlech obřího ptáka
Probudilo mě světlo pronikající mezi žaluziemi. Bylo časně ráno. Rozespalá jsem se slastně zachumlala do peřin a chtěla ještě na chvilku usnout. Pak mi hlavou pronikla myšlenka. Uvědomění reality, které probouzelo víc než sluneční světlo: Martin, můj manžel, bojuje v nemocnici o život. Už několik dní sotva dýchá a při každé návštěvě v nemocnici mi lékaři říkají, že brzy zemře.
Audio pouze pro předplatitele
Spánek se vytratil jako ranní mlha. Vystřídaly ho modlitby a zápas před Bohem. Asi nikdy jsem se nemodlila tak horlivě jako v posledních týdnech. Nikdy moje víra nebyla tak napnutá. Uvědomovala jsem si Boží blízkost, úžasnou podporu lidí z našeho sboru a mé rodiny. Současně jsem byla nesmírně psychicky vyčerpaná. Stavěla jsem se proti vyhlášením lékařů, proti jejich beznaději, a vyznávala jsem Boží svrchovanost a vládu. Připomínala jsem si, že Bůh má poslední slovo. Občas jsem si pomyslela, že lékaři ještě budou koukat, jak se pletli. Martin je přece služebník živého Boha. Představovala jsem si to. Toužila jsem po zázraku a ve víře jsem zázrak prožívala.
„Dokud dýchám“ mělo při zvuku plicního ventilátoru hloubku, která se mě dotýkala až k slzám.
S odstupem vidím, že právě situace, které byly na hraně mezi životem a smrtí, mi umožnily lépe porozumět několika věcem. V první řadě svému srdci. Svým postojům. Troufalosti, ve které jsem bojovala za to, jak to ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
