Bůh nemá limity. Příběh o plánování rodiny
Každý jako malý o něčem snil – čím asi budu, v čem vyniknu, co mě zajímá, co chci dokázat? Jak jste přemýšleli vy? Já jsem například chtěla být kosmonautka. Líbil se mi vesmír, hvězdy, galaxie. Pak jsem zjistila, že se mi dělá špatně v autě a naznala jsem, že stav beztíže asi nebude moje životní mise.
Audio pouze pro předplatitele
Ne nadarmo Bůh říká, že máme být jako děti. Jejich víra je příkladná. Věří tátovi, věří mámě. Přirozeně. A sní. Nejsou omezení limity. Ty jim dáváme postupně my, společnost. Můj oblíbený verš je z První Korintským, kde se píše: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku nikdy ani na mysl nepřišlo, to Bůh připravil těm, kdo jej milují.“ (1K 2,9) Líbí se mi zmínka o tom, že nám to ani na mysl nepřišlo. Věřím, že zvláště děti ten strop nemají a že svoje srdce neomezují hlavou. Lidské myšlení je omezené – zkušenostmi, tím, co nám kdo řekl, naším aktuálním poznáním. Vím, že kdyby mě k tomu Bůh vedl a já mu řekla ano, kosmonautkou prostě budu. Stejně jako čímkoli jiným. Jsem si jistá, že čím blíž k Božímu srdci jsme, tím více splývá naše srdce s jeho a že přirozeně přejímáme jeho touhy.
Když jsem chodila na vysokou školu, přivydělávala jsem si úklidem u jedné rodiny se čtyřmi dětmi. Tehdy jsem přemýšlela o tom, co v životě vlastně chci, co bych nerada minula. V té do ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
