Ben Drápal: Nebe je strop

Kdy a jak jsi v sobě objevil lásku k hudbě? Začala tvoje hudební cesta někde v ZUŠce?

Tak to vůbec. Rodiče se mě snažili na něco dát – na flétnu, na kytaru, ale nikdy to nefungovalo, vždycky jsem utekl, co nejrychleji jsem mohl. Zároveň se mi ale hudba vždycky líbila. Když mi bylo patnáct, tak jsem na mládežnickém silvestru slyšel Davida Bukáčka hrát „Sweet Home Alabama“ a řekl jsem si: „Ty jo, to se musím taky naučit!“ Tak jsem si od něj půjčil kytaru a začal jsem si něco drnkat, pak jsem si půjčil kytaru od mamky a už se to nějak vezlo.

Kdyby mi někdo zkusil naordinovat, že budu křesťan, tak mu to nevyjde.

Učil ses hrát od kamarádů, nebo jak?

Víceméně sám. Přes internet a od mámy. První lekci mi dala máma, a kdekoliv jsem pak byl někde na chválách, koukal jsem lidem pod ruku.

Takže jsi samouk?

Ano, na všechno, na kytaru, bicí i na zpěv. Na zpěv jsem měl za život asi tak deset lekcí.

Kdy ses tohle hudební obdarování, které jsi v sobě našel, rozhodl používat k oslavě Boha?

V církvi je to většinou tak, že když na něco hraješ, tak po tobě sáhnou a hned to děláš. A myslím si, že je to správně. Prvně jsem začal vést chvály v pražském Domě modliteb (IHOPP). V té době jsem zároveň začal vést chvály u nás na mládeži v KS v Praze. Původně jsem hrával s Radkou Novotnou. Ona měla nějaké hraní třeba čtyřikrát do týdne, tahala mě pořád s sebou. Po pár letech jsem už byl poslouchatelný. Pak jsem začal i skládat. Takže hned v šestnácti, asi půl roku potom, co jsem začal hrát na kytaru, jsem začal vést chvály.

Mluvíš o svém dospívání v církvi. Jak se vyvíjel tvůj vztah s Bohem? Kdy se „zděděná víra“ překlopila do té osobně prožité?

Myslím si, že jsem zděděnou víru neměl. Naši se rozešli, když mi bylo osm. Od té doby jsem do sboru nechodil, mamka se mě snažila brát na katolické mše, což moc nefungovalo, v kostele byla nuda a zima. Jezdil jsem na křesťanské tábory. Pak mi táta řekl, ať chodím na mládež, tak jsem v jedenácti začal. Ale nechodil jsem do sboru. Jezdil jsem s mládeží na podzimky, Teen campy a podobné záležitosti. Vždycky to bylo tak, že se tam člověk nějak setkal s Bohem, a pak znovu žil svůj normální život. Vydal jsem se Bohu asi ve čtrnácti letech a bylo to na tomhle gauči, kde sedím (u Benjamína doma – pozn. aut.). Řekl jsem Bohu: „Já ten život fakt sám nezvládám, vem si ho. Potřebuju tě, přijď do mého života a buď mým Pánem.“ Zhruba od šestnácti jsem pak začal Boha víc prožívat. Ale myslím, že ta víra byla vždycky moje. Kdyby mi někdo zkusil naordinovat, že budu křesťan, tak mu to nevyjde (smích).

Prošel sis nějakou krizí víry?

Myslím si, že pokud je někdo křesťan déle než třeba pět let, a neprožil krizi víry, tak je něco špatně. Zároveň jsem žádnou krizi víry neprožíval tím způsobem, že by se mi rozpadal svět. Většinou jsem řekl: „Bože, tomuhle nerozumím, ale stejně ti věřím a taky věřím, že mě dovedeš k odpovědi.“ Dekonstruoval jsem části své víry postupně. Třeba: „Bože, mně nedává smysl trojjedinost.“ Nebo: „Jak můžu vědět, že seš vždycky dobrej? Nepřipadáš mi takovej vždycky...“ Tímhle způsobem jsem to řešil, po jednotlivých problémech. Na křesťanství je fakt skvělé, že má na všechno odpověď. Neexistuje žádná logická ani emoční otázka, se kterou by se křesťanství za ty tisíce let nesetkalo a nevypořádalo. Myslím si, že lidé mnohdy v bolesti dekonstruují svou víru, protože si to neumíme předávat. Třeba proč Bůh musí být trojjediný – to mi nikdo nikdy neřekl, dokud jsem si to nezačal zjišťovat. Což je strašná škoda. Měl jsem vždycky požehnání v tom, že mi Bůh v té dekonstrukci pomáhal.

Hledal jsi tedy v knihách?

Ne, vůbec, já čtu minimálně. Poslouchám. (Teď jsem si tedy řekl, že už nic poslouchat nebudu ani se nebudu dívat na videa, protože jsem byl hodně závislý na dopaminu.) Gavin Ortlund, Timothy Keller... lidi, kteří tomu fakt rozumějí a umějí to dobře propsat do svých kázání nebo videí. Vysvětlí základy teologie a zároveň ukážou aplikaci do života.

Člověk může mít charismatického, Duchem pomazaného řečníka, a přesto nedojít úplných základů víry. Kdo je Ježíš, jaká je jeho podstata a proč je to tak důležité? Proč je pro nás důležitá jeho oběť? Co znamená milost, jak vypadá zvláště Boží milost? Jakým způsobem je hřích navázán na naši přirozenost? To všechno už se dávno vyřešilo, přesto to spousta lidí netuší, a kvůli tomu ve víře tápou.

Jsi členem Křesťanských společenství?

Jsem členem KS a zároveň členem SafePointu. To jsou adventisté, scházejí se v sobotu, a tak stíhám obojí.

Každopádně jsi součástí církve. To dnes není moc populární. Proč jsi v církvi?

Jsem v církvi, myšleno v církvi obecné, čistě proto, že jsem křesťan a jakožto křesťan mám kontakt s dalšími lidmi, kteří jdou za Bohem. Co se institucionalizace církve týče, myslím si, že je to postupná evoluce toho, jak obecná církev funguje. Dává to smysl, něčemu to slouží, ale během prvního tisíciletí křesťanství tohle nikoho ani nenapadlo. Každý se definoval jednoduše jako křesťan.

Myslím si, že dnešní denominace není to, co by pro nás mělo být stěžejní. V tom se mi líbí SafePoint. Sice je součástí adventistické církve, ale je to společenství, které je otevřené všem. Schází se tam lidé z CB, KS, AC a dalších církví a mají tam své místo. Takhle si myslím, že by ideálně měla církev fungovat. Neklást důraz na to, že by všechny aktivity a vztahy měl mít člověk jen v jedné organizaci, v jednom sboru. Na tom, že se třeba více teologicky shoduji s jinou církví, než ve které mám společenství, by podle mě nemělo tolik záležet. Myslím si, že člověk nemusí být nutně věrný jedné denominaci, ale měl by být věrný církvi jako takové. A to nemyslím jako nějaká zadní vrátka, že se člověk může od církve distancovat, kdy se mu to hodí. Myslím být skutečně věrný tělu Kristovu, se všemi neshodami a bolestmi.

„Bože, jsem v háji, potřebuju tě“

Jak podle tebe vypadá nebo zní dobrá hudební chvála?

Trochu bych se chtěl vyhnout termínu chvála. Říkal bych „hudba v církvi“ nebo „liturgická hudba“. Věřím, že Bůh dal hudbu do církve z toho důvodu, abychom měli přístup k něčemu, co je duchovně emoční. Potřebujeme emoce. Chvála není to, že zpíváme písničku. Jde o to, jak nás promění Boží přítomnost – ať už během shromáždění, nebo v našem osobním životě. Potom šíříme Boží chválu tím, že se chováme tak, jak by se křesťan měl chovat. Ne proto, že to máme naučené nebo že je to tak správně, ale kvůli tomu, že jsme prožili Boží blízkost a dobrotu a tohle chování je pro nás nejpřirozenější. Pokud tomu jakákoliv písnička napomáhá, tak je to podle mě „dobrá chvála“.

Naopak dobrá chvála není písnička, která je snadno zpívatelná, ale která s člověkem nic neudělá. Nejde o to, si na bohoslužbě hezky zazpívat, zvednout ruce, protože se nám to líbí, stoupnout si, protože se to při chválách dělá nebo protože je tam zrovna dobrý rytmus... Jde o to, že se ve chválách potřebujeme dostat blízko k Bohu. Myslím, že jsou tři hlavní aspekty, které chvála může mít: 1. pomůže nám vyjádřit „Bože, já tě potřebuju“; 2. mluví o tom, jak je Bůh úžasný, a představí nám Boha nějak nově; 3. říká „Bože, vezmi si mě, ty sám mi vládni“. Myslím, že na správné bohoslužbě, nebo minimálně v životě sboru, budou všechny tři části nějak zastoupené.

Tohle je klíčové, a navíc v tom vidím posloupnost. Bod dva, ve kterém nám Bůh zjevuje svůj charakter, je nám k ničemu, když k Bohu nemáme přístup skrze bod jedna, kde ho pouštíme do svého života. A bod tři – což je to, co bych já označil za běžné chvály –, je nám úplně k ničemu ve chvíli, kdy to dlouhodobě musíme tlačit ze sebe a neprožíváme to. Naopak na bod dva je to úplně přirozená reakce – když vidím, jak je Bůh úžasný, tak se vůbec nemusím nutit do toho, mu to říkat. A je to myslím ta reakce, o kterou Bohu jde.

Jak důležité je srdce toho, kdo chvály vede? Mohla by nastat situace, kdy by sis dopředu nešel stoupnout, protože by sis připadal jako pokrytec?

Určitě, stoprocentně. Ale zároveň si myslím, že nás Bůh chce vždycky slyšet a že taková situace by u mě málokdy nastala. Ale když půjdu chválit, budu v takovém případě zpívat „Bože, jsem v háji, potřebuju tě“ nebo „Bože, něco jsem pokazil“. Na to máme písničky. A pravděpodobně nebudu jediný, kdo tam něco takového zažívá, a pomůže mu to přiblížit se k Bohu.

Samozřejmě, kdybych byl třeba ve vzpouře vůči církvi nebo bych vědomě hřešil, rozhodl se něco dělat proti Bohu, v tu chvíli nemám co chválit Boha.

Pak to ještě může být tak, že člověk vepředu stojí pro svou vlastní chválu. Nemyslím si, že si to Bůh nemůže použít. Ale je to špatné pro toho člověka. Pokud jedná pokrytecky, a nečiní z toho pokání, myslím si, že jsou to do nějaké míry otevřené dveře pro Ďábla.

V jednom rozhovoru jsi řekl, že neumíš skládat písně. Jak tedy tvoje písně vznikají? Co tě inspiruje?

Nikdy to nemám tak, že bych si sedl a řekl si: „Tak, teďka napíšu písničku.“ Můžu se o to pokusit, ale většinou to moc nefunguje. Teďka se na skládání nových písniček ani moc nesoustředím, protože mám 50 písniček, které můžu vzít ze šuplíku a něco s nimi udělat. Naopak je těžké si z nich vybrat.

Když už ke skládání dojde, je to většinou tak, že se modlím skrze hudbu a nejlepší způsob, jak to vyjádřit, většinou ještě neexistuje, takže ho musím vytvořit. Nebo mám třeba nějakou specifickou emoci nebo něco, co fakt chci Bohu říct, a nevím o písničce, která to Bohu říká, tak ji napíšu.

Párkrát se mi stalo, že mi Bůh písničku dal. Na albu, které budeme vydávat, je například písnička, kterou jsem napsal po tom, co jsem měl šest měsíců myšlenky na sebevraždu. Vůbec jsem nevěděl co a jak. A pak mi v jednu chvíli Bůh dal text – čistě jako báseň. A potom jsem si sedl s kytarou a zjistil jsem, že je to vlastně písnička.

Jak se stalo, že jsi své písničky začal nahrávat, veřejně publikovat, točit klipy? Jak už je to dlouho?

Deset let, co jsem začal s tou první várkou, která je jen na YouTube, a asi nikde jinde ani nebude, protože se za to celkem stydím (smích). Ale zase to nechci smazat, protože je v tom hromada práce. (Přemýšlí.) Vlastně nevím, jak to začalo. Do nějaké míry jsem to asi přijal jako svoji službu. Přišlo mi, že to je něco, co bych měl dělat. Zároveň nebudu říkat, že v tom nebyla i moje ješitnost. Ale hlavní impulz byl, když mi lidé začali psát: „Rád bych si poslechl originál, odkud to máš?“ A já jsem říkal: „To jsem napsal, to si neposlechneš.“ Tak jsem se to pokusil nahrát. A zjistil jsem, že je to mnohem těžší, než si člověk myslí. Ale byla to kreativní práce, která mě bavila.

Když nevím o písničce, která Bohu říká, co právě prožívám, tak ji napíšu.

V současné době vystupuješ jak sám, tak s kapelou Azimuth. Jak jste se dali dohromady?

Začali jsme spolu fungovat od covidu, od roku 2020. Zjistili jsme, že to jde, že nás to baví. Původně byli v Azimuthu úplně jiní lidé, po první zkoušce jsme zbyli já a Víťa (Mecner), a tak jsme začali skládat takové elektronické věci, které se daly zahrát ve dvou. Pak Víťa přišel s tím, že vezmeme bubeníka, že jednoho zná. Tak se do kapely dostal Mára (Čerešna). Pak mi napsala Anička Kolingerová, že by se jí líbilo se mnou někdy zpívat.

Jak bys popsal hudbu, kterou tvoříte?

Chybí nám hudba, která říká, že křesťanský život není lehký, že řešíme problémy, že ne vždycky Boha slyšíme, často si nejsme jistí, jestli vůbec někde je, máme pochyby... S kapelou chceme v naší hudbě dávat prostor tohle jako křesťané zažívat a nějak to reflektovat. Třeba písnička „Spal“, kterou napsal Víťa, je o tom, že vidím nějaký ideál a potřebuju Boží intervenci, abych se tomu ideálu aspoň trošku přiblížil. V životě můžeme jít deset let, aniž bychom pochopili, proč se nám nějaká těžká věc děje. A i v tom čase je Bůh, je s námi. A my ho musíme hledat, i když si třeba připadáme nehodni ho hledat.

Na cestách vnímám věci z nadhledu

Kromě hudby je tvým velkým koníčkem cestování. Kam cestuješ?

Primárně za polární kruh. Jakýmkoli způsobem. Většinou tím nejlevnějším, což bývá autostop. Nicméně poslední dva roky jsem jel do Grónska, a tam se dostopovat nedá, takže jsem letěl letadlem a pak jsem tam chodil. Rozhodně nejezdím po hotelech. Vždycky je to stan nebo nějaký přístřešek. Dělám long-distance trails (dálkové pěší trasy) anebo plachtím, to jsou dvě věci, které si užívám. Člověku se hodně pročistí hlava, má čas a kapacitu zase vnímat věci z nadhledu.

Co tě cestování naučilo o Bohu?

Cestování je tak 60 % mého vztahu s Bohem. Ani v církvi, ani nikde jinde jsem toho s Bohem nezažil tolik jako při cestování. Když se člověk takhle hodí Bohu do rukou a neví, kde bude zítra spát, tak prostě ví, že je to Bůh, kdo se o něj postará.

Další aspekt: My jsme tady v Česku někdy loni v létě viděli polární záři, červené světlo na obloze, ale je fakt něco jiného, když je člověk v Tromsu, na podzim, mrzne tam, spí v šílených podmínkách, ale na nebi svítí taková podívaná, že na ni musí koukat tři hodiny, i když mrzne, protože je absolutně neuvěřitelné, co Bůh dělá.

A pak i to, že si člověk některé věci odřekne, třeba internet. Najednou má kapacitu vnímat Boha jinak. Dovedu si představit, že někdo něco podobného jako já na cestách zažívá třeba v klášteře. Ale nevím, nikdy jsem v klášteře nebyl.

Ještě mě zajímá Mezidomko, tedy každoroční mezidenominační setkání mládeže, které už asi jedenáct let organizuješ. Čím je tahle akce specifická?

Ze všeho nejvíc je to kamarádská akce. Začalo to tak, že jsem znal spoustu lidí z různých církví, o kterých bych si předtím myslel, že Boha asi moc neznají nebo že nemají tu „správnou“ víru. Myslím si, že když lidé vyrůstají jen v jedné církvi, mohou takhle přemýšlet. Byl jsem konfrontován s tím, že v každé církvi jsou lidé, kteří milují Ježíše a chtějí s ním být. A tyhle lidi jsem chtěl propojit. Lidé můžou být nějak talentovaní nebo mají nějaké povolání, které přesně zapadne do toho, co dělá někdo jiný – ale ten je z jiné církve a nikdy by se nepotkali. To je první význam Mezidomka.

Je ještě nějaký další?

Poslední ročníky jsou zaměřené na to, aby Mezidomko bylo takovou poslední zastávkou, když je člověk na cestě z církve. Místem, kde je možné reflektovat, že církev má problémy, že dělá chyby. Vím například o osmi holkách, které byly v církevním prostředí znásilněny. To prostě není oukej a někde se o tom musí mluvit. Neuvěřitelně mě štve, že se to neřeší. Nebo jsou v církvi lidé, kterým se zabil někdo blízký... Proto jsme v posledním ročníku chtěli tyhle věci otevřít. Byli tam odborníci, kteří na tahle témata mluvili. Jinak jsme ale malá akce, maximálně 100 lidí, protože jde o to, aby tam bylo kamarádské prostředí, aby se lidé seznámili. A přijde mi, že to tak Bůh dělá, že lidé, kteří něco takového potřebují řešit, přijedou zrovna na Mezidomko. Vím o lidech, kterým se církev znechutila, protože v ní prožili nějaké trauma. Je mi to líto a chci, aby církev zažili i mimo kontext toho traumatu. A to je vlastně na Mezidomku to nejtěžší: vytvořit prostor, ve kterém se skutečně každý bude cítit dobře a přijatý.

Jak se to dá vytvořit?

Snažíme se to vytvořit skrze vztahy v přípravném týmu. Děláme to jako parta kamarádů a snažíme se všechny ostatní vtáhnout do naší party. Nebrat se vážně, dát lidem prostor být sami sebou... Každý ročník jsme se za to modlili a věřím, že to Bůh fakt požehnal.

Ale jsou tam i praktické věci. Třeba na začátku přijdu, a abych nastavil tón, vyprávím svoje úplně nejtrapnější historky, jaké jsem kdy zažil. Když se hlavní organizátor přede všemi takhle vědomě ztrapní, tak vlastně pro nikoho už není moc trapné udělat cokoli dalšího.

Jaký je tvůj životní nebo hudební sen?

Mám jich hromadu a velká část z nich není veřejná. Chtěl bych mít barák někde úplně na samotě, chtěl bych mít les, chtěl bych mít ženu a děti. Mám i specifická místa, kam se chci podívat, ta si většinou nechávám pro sebe.

A hudební sen nebo cíl?

Hudbu chci dělat nejlíp, jak dokážu. Nebe je strop. Ale vždycky jde především o to, být co nejblíž Bohu. Všechno ostatní se tomu musí podřídit. To je ze všeho nejdůležitější.