Lubomír Ondráček: Možná Bůh nechce, abychom byli silní...?
Nejsem si jist, zda hned na úvod někoho nerozzlobím. Obecně si v Česku rádi stěžujeme. Já se domnívám, že nemáme z mnoha pohledů na co. Patříme k nejbohatším zemím, žijeme poměrně v bezpečí, máme výkonné zdravotnictví, o naší životní úrovni by si mohli naši předci nechat zdát, máme větší svobodu slova než většina jiných států.
(Audioverze bude k dispozici v nejbližších dnech.)
Nesnižuji těžkosti jednotlivců. Stále máme mezi sebou chudé a těžce nemocné. Nesnižuji tlak progresivismu ve společnosti i církvi a nebezpečí válečného konfliktu. Přes to všechno se máme dobře. Nicméně nespokojení s životní úrovní jsou často i křesťané. Někdy jako bychom říkali: Co pro nás, Bože, ještě uděláš? Možná by nám pomohla Pavlova rada, že „velkým pramenem zisku je zbožnost, která se spokojí s tím, co má“ (1Tm 6,6). Možná bychom se místo otázky, co Bůh udělá pro nás, mohli zeptat, co můžeme udělat my pro něj. Mně v tom pomáhá, když se zamyslím nad tím, co mám, ve srovnání s tím, co má většina lidí na tomto světě. Mohl bych být zdravější, bohatší, chytřejší..., ale zase málo toho nemám.
Chrám vypadal malý, ale nakonec do něj po pěti stoletích vešel Mesiáš.
Zatímco v úvodu vyzývám ke spokojenosti, v další části chci vyzvat spíše k nespokojenosti: Přes svob ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
