Tomáš Dittrich: Mezi humry a modlitbou
Jsi šťastný? Z 15 let starého filmového dokumentu, ve kterém byl jeden slovenský evangelikální sbor představen jako sekta, si pamatuju závěrečnou scénu. Křesťanského páru, který se v tom snímku objevil víckrát, se někdo zeptal: „Jste šťastní?“ Ti dva mladí lidé na něj koukali vyjeveně. Zvýrazněno nelichotivým úhlem pohledu kamery to znamenalo, že šťastní nejsou (i když říkali, že ano).
Audio pouze pro předplatitele
Ta otázka by mě rozhodila, i kdybych věděl, že si na mých rozpacích nesmlsne kamera. Byl bych zaskočen, protože nemám rychlou odpověď. Kdybych o tom přemýšlel, musel bych asi říct, že jsem: S Martou se máme rádi, jsme zdraví, máme skvělé děti a vnoučata, dělám zajímavou práci, kromě toho se věnuji spoustě krásných věcí, mám kolem sebe církev, tedy spoustu lidí, kterých si vážím a které mám rád. Mohl bych pokračovat. A přesto: Jsem šťastný?
Před čtvrt stoletím mi kolega dohodil „kšeft“. Slíbil, že oddá jeden manželský pár, ale pak mu do toho něco přišlo. Poprosil mě, abych to vzal za něj. V pátek po poledni jsem nastoupil do červené škodovky stodvacítky, přes opěradlo spolujezdce jsem přehodil kvádro a vyrazil jsem. Byl teplý jarní den.
Do Jemniště jsem dojel s desetiminutovým předstihem. Zaparkoval jsem na konci dlouhé řady limuzín, převlékl se do mundúru a šupky hupky na „pracoviště“. Mírné, ale teplé májové slunce, cítím ho, jako by to bylo dnes. Všude krásní lidé, ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
