Zdeněk Kašpárek: Všechno špatně?
Začátkem tisíciletí jsme se do jihočeského Tábora stěhovali ze Slezska s velkým očekáváním a vírou, že uvidíme obdobné Boží skutky, jako tomu bylo v „devadesátkách“ na našem dosavadním působišti v Opavě: zázraky uzdravení a vysvobození, spoustu nově obrácených, nový, zdravý a rychle rostoucí sbor. Teď, po více než dvaceti letech, se u příležitosti návštěvy rodin našich dětí, které se zde rozhodly zůstat natrvalo, procházím po největším sídlišti bývalé husitské metropole a se zármutkem se ohlížím zpět.
Audio pouze pro předplatitele
Naše představy se nenaplnily. Když jsme se po čtrnácti letech stěhovali zpět do Slezska, nechali jsme za sebou místo soběstačného a rostoucího sboru malou skupinku starších bratrů a sester. Díky Bohu za ně. Ale Pane, čekali jsme víc... Co všechno jsem udělal špatně?
V prvních letech našeho působení v rámci projektu zakládání nových sborů šly tady věci obtížněji, než jsme byli zvyklí z opačného konce republiky. Možná za to mohlo jiné duchovní klima v regionu, možná jsou tady lidé jiné nátury, možná prostě už jen byla jiná doba. Ale věci se i tak – sice pomalu, ale přece jen – hýbaly dopředu i zde. Pořádali jsme různé projekty na školách, dělali kurzy Alfa, přednášky pro veřejnost, věnovali se sociálně potřebným, byl jsem zapojený do odborných komisí pro komunitní plánování ve městě i do místní ekumeny, několikrát ročně k nám jezdily misijní týmy ze zahraničí i z tuzemska, se kterými jsme pořádali skvělé akce na školách, náměstích, hřištích, v kulturních zařízeních. Na „zelené ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
