Tomáš Coufal: Bojíš se?

Moje maminka se narodila za války. Když jí bylo možná něco přes dva roky, při zvuku letadel prý na svoji maminku vždy naléhavě volala, ať se běží schovat: „Do klytu, do klytu!“ Babička o tom i po desetiletích vyprávěla se zvláštním smutkem v očích, který jsem jako malý kluk nechápal. Připadalo mi to jen jako zajímavá rodinná historka.

V srpnu 1968 už naši měli dvě malé dcery: jednu tříletou, druhou čtyřměsíční. Když do Československa z ničeho nic přijely tanky a stály v ulicích s hlavněmi namířenými na chodník, měla maminka strach jít s kočárkem na nákup. Tenhle její prožitek už pro mě tolik vzdálený nebyl, přesto jsem se do něj dlouho nedokázal vcítit.

Na svět jsem totiž přišel až skoro deset let poté. Vyrůstal jsem ve městě s početnou sovětskou posádkou a odmalička jsem vídal, jak nad naším domem občas v nevelké výšce přelétaly tmavozelené vrtulníky a jak kolem jezdívaly dlouhé kolony náklaďáků s vojáky na korbách. Někdy byly k autům připojeny i houfnice zabalené d ...