Dan Drápal: Jednoduché křesťanství a jeho alternativy

Sousedé z paneláku, kteří mě dnes vidí nejčastěji se sluchátky na uších, se mě někdy ptají, jaké písničky poslouchám. Já ale písničky moc neposlouchám. Tak co tedy poslouchám? Různé historické pořady, třeba o Stonehenge a podobných záhadných památkách nebo o různých bitvách, ale také poslední zprávy z bojů na Ukrajině. Úžasné byly rovněž putovní semináře organizované Jordanem B. Petersonem, v nichž katolíci, evangelikálové i židovští rabíni diskutovali o Genesis nebo o Exodu. Sem tam si poslechnu taky něco českého, třeba Terezu Matějčkovou.

Je zde ale jeden problém. Poslouchám za chůze a nemám u sebe vždy propisku a notýsek, abych si zapsal jméno autora, případně název, a hlavně obsah přednášky. Ano, někdo to dokáže zpětně dohledat, chvilku jsem si taky zapisoval Petersonovy podcasty, ale většinou se k tomu nedostanu.

Hledám nenápadné okamžiky, kdy „se děje církev“.

V poslední době jsem narazil na vyloženě zavádějící pořady o Bibli nebo o křesťanství. Myšlenky nebyly nijak objevné – když jsem studoval teologii, prokousal jsem se knihou Alberta Schweitzera „Geschichte der Leben-Jesu-Forschung“ (Dějiny bádání o životě Ježíšově). Schweitzer v ní katalogizoval různé – dnes bychom použili slovo „alternativní“ – teorie, jak to s Ježíšem vlastně bylo. (Škoda, že při tom přišel o víru. Byť to vyřešil šlechetně: Vystudoval medicínu a odjel do Gabunu, kde ve městě Lambaréné zřídil a vedl nemocnici. Já jsem ve čtvrťáku na teologii víru ztratil taky, nicméně pak jsem se k Bohu vrátil.)

K Bibli je potřeba najít klíč

Zpochybňování toho, co nám říká Písmo a co má za sebou církevní tradici, zde bylo vždy, od samého počátku křesťanství až podnes. Vycházejí stále nové knihy se starými myšlenkami, jen oblečenými do novějšího hávu. Asi před pěti lety jsem pročetl knihu, jejíž autor zcela vážně tvrdil, že Ježíšovým otcem byl římský legionář jménem Panthera a že se někde, tuším v Galii, našel jeho hrob.

Pro „alternativní“ pohled se autoři různých hypotéz snaží využít svědectví o existenci apokryfních novozákonních spisů, a to i evangelií (nejznámější je evangelium Tomášovo, ale byla i jiná, byť se z nich – na rozdíl do Tomášova evangelia – zachovaly jen zlomky, někdy třeba jen názvy). Podobně jako Skutky apoštolské existoval spis „Skutky Pavla a Thekly“. A také existovalo například apokryfní „Zjevení Petrovo“, nemluvě o různých apokryfních listech apoštola Pavla a dalších.

Setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří tyto apokryfní spisy hodnotí vysoko. Těchto spisů se zachovalo poměrně málo. Shodou okolností nám ale zůstalo celé Petrovo evangelium; do češtiny je přeložil Prof. Petr Pokorný z Evangelické teologické fakulty, která překlad vydala jako skripta. Musím říci, že mě zklamalo. Na první přečtení jsem chápal, proč se nestalo součástí kánonu.

Přesto se najdou křesťané, kteří se domnívají, že církev se rozhodla špatně, když toto evangelium odmítla a když z kánonu vyloučila spoustu dalších apokryfních spisů. U nekřesťanů mě to nepřekvapuje: Jsou to vesměs lidé hledající, kteří potřebují nejprve nalézt klíč k biblickým spisům. Tím klíčem je Duch svatý. Obdrží ho ti, kdo mají bázeň před Bohem.

Nekřesťané jsou mnohdy ochotni uvěřit kdejaké divoké hypotéze, ale křesťané na tom někdy nejsou o mnoho lépe. Jednoduché biblické křesťanství jim připadá jako málo vzrušující.

Církev v akci

Už po mnoho let se snažím zachytit okamžiky, kdy se „děje církev“, jak tomu říkám. Když nějaká denominace či nějaký sbor vyhasne, zůstane po nich učení a mnohdy nějaká budova. Možná se v ní stále ještě schází pár lidí, kteří poslouchají kázání a odříkávají liturgii. Angličtina pro to má výraz „to go through the motions“. Ten naznačuje, že vše se sice odehrává, jak má, pouze v tom necítíme žádný život.

Leč pozor! Řešení není v tom, že budeme následovat nějakou křesťanskou celebritu. Jistě, snažme se napodobovat plodné Boží služebníky. Snažme se odhalit, co vede k životu. Ale církev se děje tam, kde se jdu omluvit sestře, kterou jsem urazil, a Duch svatý mi ne a ne dát pokoj, dokud se jí neomluvím. Navenek se skoro nic nepozná. Ale v nebi může být po tomto kroku obrovská radost.

Má-li se dít církev, musím se otevřít pro Boha a nechat se prozkoumat Duchem svatým. „Popatř, chodím-li cestou odpornou tobě...“ (Ž 139,23 K) Někdy pochopím, že je nutno ujít „druhou míli“.

Někdo by mohl namítnout, že tento přístup by mohl vést ke skutkaření. Námitka se přijímá. Ano, mohl. To ale není důvod, proč bychom měli na ponoukání Ducha svatého nedbat.

Těsně před revolucí jsme s manželkou byli v Londýně na evangelizačním shromáždění, kde kázal Billy Graham. Kázání na velkém fotbalovém stadionu nám připadalo pravdivé, ale tak nějak „nic moc“. Byli jsme překvapeni, když se po výzvě na závěr mnozí trousili před podium, z nějž kázal.

Billy Graham kázal po celý život jednoduché evangelium. Kritici mu vyčítali kdeco, ne však špatné zacházení s penězi nebo sexuální delikty. V tom se lišil od mnoha křesťanských celebrit. Výčet těch, kteří v posledních třiceti letech morálně padli, je děsivý. U některých bych to opravdu nečekal. Svědectví církve bylo těmito pády nesmírně oslabeno.

Mnozí lidé hledají „potlačovanou pravdu“ v dávných spisech různých mudrců. Jiní lidé hledají toho pravého křesťanského guru či to pravé křesťanské hnutí, díky němuž církev zase začne růst. Já hledám okamžiky, kdy se „děje církev“. Tyto okamžiky možná proběhnou na této zemi bez povšimnutí. Jsem si ale jist, že v nebesích je registrují a jásají nad nimi.

Mgr. Dan Drápal je emeritním seniorem KS.