Připouštíme si, že by Kristus mohl přijít znovu?

Ano, církev často zvládá dobře svoji úlohu v tom, že nám liturgicky připomíná, že jsme v adventu. Program shromáždění je tomu přizpůsobený. Otázkou ovšem zůstává, zda jsme schopni ještě ten adventní důraz slyšet a chápat. To, že tu jde o Krista. Nejde o nás. Nejde o přípravu na „naši pohodu“ Vánoc.

Bohoslužebně jednoznačně vyjadřujeme, že toužíme po tom, aby Ježíš přišel, ale jaká je opravdová touha našeho srdce? Tak mnohokrát už jsme to vyslovili, že se nám může stát, že se naprosto spokojíme s vyslovováním fráze „Pane, přijď!“ bez toho, abychom toužili, aby opravdu podruhé přišel na tento svět a vzal nás k sobě. Kdybychom se přímo podívali do svého nitra, velmi pravděpodobně bychom tam viděli, že po jeho druhém příchodu až tak moc netoužíme. (Díky Bohu za ty, kdo jsou na tom jinak.) A to už vůbec nemluvím o tom, že by si nás odvolal k sobě tím, že by nás prostě nechal zemřít. Zpíváme „Pane, přijď!“, ale vevnitř to tak nemyslíme. Uvnitř si říkáme: „Pane, ještě nechoď.“ Nebo možná zpíváme: „Pane, přijď – za dvacet let!“

Nechce se nám balit

Možná by se našel někdo, kdo by řekl, že takový přístup není až tak špatný. Možná by se našel někdo, kdo by do diskuse přidal ono zbožné „Vždyť je ještě tolik těch, kteří nepoznali milost a kteří potřebují uvěřit!“. Nicméně, co je za tím vším? Není za tím prostě to, že mi v tomto světě je až příliš dobře? Ano, Bůh nám říká, že tento život je jako přebývání v dočasném stanu, ale my se chováme jako ti, kdo každý den s kladivem v ruce stan obcházejí a ujišťují se, že jeho kolíky ještě dobře drží, protože tady chceme zůstat dlouho a nechce se nám balit. Nechce se nám do stálého domova, který není postavený lidskýma rukama. Je nám tady dobře, užíváme si to, dokonce i když snad někdy nějak trpíme.

Nepochopte mne špatně. Nechci, abychom rezignovali na život. Jen se ptám, zda si připouštíme možnost toho, že Ježíš může právě v tomto adventu na adventní volání církve odpovědět. Připouštíme si vůbec možnost, že by přišel? A jsme na to vůbec připraveni? Žiji dnes život jako ten, kdo je připraven a v klidu čeká na jeho příchod? Žiji jako ten, kdo už možná nebude mít čas udělat to, co je ještě třeba? Možná to jsou nějaké nevyřešené vztahy. Možná je tady neodpuštění. Možná je tady svědectví, které jsem nestihl vydat. On totiž může přijít už letos.

Pane, pomoz nám levně nakoupit!

Je tady ovšem ještě ten druhý rozměr adventu, a ten není eschatologický. Tento rozměr říká, že toužíme, aby Ježíš přišel do našich životů. Když tedy zpíváme „Pane, přijď!“, vyznáváme, že toužíme po jeho hlubší přítomnosti ve svých životech. A možná si upřímně přiznáme, že bychom tady na světě ještě chvilku pobyli, ale zpíváme „Pane, přijď!“ s touhou po jeho působení ve svém životě.

Milí přátelé, položím stejnou otázku. Chceme opravdu, aby takto přišel? „Jistě!“ řeknete možná. Vždyť jsme se rozhodli, že nebudeme šílet kvůli dárkům. Nebudeme to přehánět s úklidy. Jsme přece křesťané. Už jsme v kázáních, a vlastně dnes už i v rádiu a televizi slyšeli, že si máme udělat Vánoce plné klidu a pohody. Nejsme přece jako „ti pohané“, co tak nakupují a připravují, že jim Vánoce nakonec proplují mezi prsty. A ano, budeme zpívat „Pane, přijď!“, protože chceme, aby o tomto adventu přišel, aby pak všechno klaplo a abychom Vánoce prožili s ním. Vždyť on je ten, kdo přináší pohodu, klid, nádhernou rodinnou atmosféru, odpočinek. „Takže, Pane, přijď a pomoz nám, abychom koupili všechno rychle a levně. Pane, přijď a dej, ať jsme zdraví a ať si ty Vánoce užijeme. Pane, přijď a dej, ať si na sebe umíme udělat čas. Pane, přijď a dej, ať něco uděláme pro bližního, abychom se necítili moc vinní. Přijď, Pane Ježíši!“

Co by se asi stalo, kdyby Ježíš opravdu přišel? Co kdybyste se s ním setkali tváří v tvář? Opravdu byste po něm chtěli, aby vám pomohl s nákupy? Opravdu byste chtěli, ať od vás vzdálí kašel? Vnitřně to víme. Kdyby Ježíš v adventu přišel, a opravdu myslím ve smyslu jeho intervence do našich životů, pravděpodobně bychom přišli o svátky klidu a pohody. Protože když čtu o lidech, kteří se setkali s Bohem, vidím různé reakce, ale ne klid a pohodu.

Když se s Bohem setkal Noe, začala dřina při stavbě korábu. Když se s Bohem setkal Mojžíš, měl po klidném životě, stěhoval se do Egypta. Když se s Bohem setkal Gedeon, musel se s hrstkou mužů postavit přesile. Když se s Bohem setkal Elijáš, znamenalo to život na útěku. Když se s Ježíšem setkali učedníci, znamenalo to začátek problémů, které u většiny z nich skončily násilnou smrtí. Když se s Ježíšem setkal Saul, tak potom Damašek neopouštěl bránou, ale v koši…

Ježíš jako bezdomovec?

Když přijde Ježíš, tak většinou nezůstane kámen na kameni. Opravdu chceme, aby přišel? Jsme připraveni na to, že když přijde, bude to znamenat všechno, jen ne klid? Jsme připraveni, že může naše životy obrátit vzhůru nohama? Ježíš přišel, aby věci měnil.

S čím přijde Ježíš letos? Přijde jako žebrající bezdomovec? Přijde jako sestra ze sboru, která prosí o pomoc, a vy víte, že to bude na několik hodin? Přijde jako ten, kdo vám klade na srdce jistou službu ve sboru? Přijde jako ten, kdo vás povolá k misii, což bude znamenat změnu bydliště? Přijde jako ten, kdo vás usvědčí z toho, že jste někomu nedokázali odpustit, a bude vás vést k tomu, abyste to řešili? Přijde jako ten, kdo řekne, že místo koupě nového auta máte své peníze dát na překlad Bible do jazyka, který ještě svůj překlad nemá? To všechno riskujete, když zpíváte „Pane, přijď!“.

Nepřestaňme o adventu zpívat. Zároveň usilujme o to, abychom voláním „Pane, přijď!“ vyjadřovali svou upřímnou touhu, a modleme se, abychom byli připraveni přijmout, co Ježíš přináší. Kéž během letošního adventu a Vánoc nejde o nás a o naše splněná přání, ale o něj a jeho příchod. Kéž s plným vědomím toho, co vychází z našich úst, a přitom s bázní a radostí z plných plic zpíváme: „Pane, přijď!“