Mužství: Propojit moudrost s divokostí

Když jsem studia teologie končil, dostala se mi do ruky kniha Johna Eldredge „Pozor! Srdce muže“. Totálně mě to nadchlo. Možná za tím byla únava ze studia teologické literatury nebo hluboká vnitřní potřeba, patrně obojí. Říkal jsem si: To snad není možné, že tohle napsal křesťan! Jak to, že mě tak zná? Dokončil jsem teologii, oženil se a téma na dalších deset let odložil do šuplíku. Moje divoká mužská duše těch deset let hibernovala. Hluboká vnitřní krize, kterou jsem zažil v duchovenské službě v církvi, způsobila, že jsem se musel vrátit do divočiny a znovu ji najít. Bylo potřeba jít do hloubky toho, kdo skutečně jsem a proč jsem takový, jaký jsem?

Zdálo se mi, že divoká síla, kterou Bůh vložil do mužského srdce, je na indexu zakázaných věcí.

Zdálo se mi, že církev i mně piluje drápy a zuby, že se z chlapů ve školách a nedělních besídkách dělají mamánci a hodňáci. Divoká síla, kterou Bůh vložil do mužského srdce, není v kurzu, ale spíš je na indexu zakázaných věcí. Potřeboval jsem se sejít se starými přáteli, se kterými jsme podnikali první objevitelské výpravy za obzor, kde jsou medvědi a vlci. Potřeboval jsem se podívat na svoji cestu a uvidět klíčové okamžiky, ve kterých mě mí duchovní otcové a mistři vedli a povzbuzovali. Musel jsem se podívat do tváře své pasivity, slabosti a zbabělosti, abych v sobě znovu uviděl dítě, které Ježíš nadšeně vítá.

Pak jsem se ponořil do studia klasika mužské spirituality Richarda Rohra a zjistil jsem, že není-li starších, kteří doprovázejí mladší, chovají se mladší jako urvaní ze řetězu a jsou zbytečně agresivní a neklidní. Kde jsou ale u nás laskavé mužské autority, které otcovsky předají požehnání? V té době už jsem procestoval téměř vše, co se dalo vidět na českém Sijónu, a moc takových Božích mužů jsem tam nenacházel. Zaskočila mě řevnivost a soutěživost mezi duchovními služebníky a nepřejícnost vůči druhým. Viděl jsem otce, kteří se i ve vysokém věku stále chovají dětinsky a ješitně. Nicméně Rohrovy podněty pomohly, aby se má mužská duše trochu dosytila.

Tou dobou jsem na školách jako lektor vedl zážitkové preventivní programy a pracoval s divokými teenagery. V ženském prostředí českého školství ve mně ještě hlouběji rostla touha po skutečné mužské iniciaci a zralosti. Mužem se chlapec nerodí, ale stává – díky požehnání starších a iniciovaných mužů. Nemůžete dávat něco, co nemáte.

Bůh Otec věděl, co potřebuji, a poslal mi do života duchovní otce a matky z hnutí Otcovo srdce, kteří doplnili to, co jsem dlouho žalostně postrádal. Mužská duše potřebuje nejen divokost, ale i laskavou moudrost. Mezi těmito nositeli Boží milosti se moje duše obnovila po zničující depresi a vyčerpání v práci duchovního. Moje prázdné sirotčí srdce konečně přijalo otcovské požehnání. Propojilo se se zkouškami, které jsem v mládí zažil ve skautu a na horách. Muž má k divočině respekt, zažil jsem ho v horách Velké Fatry, Polonin či Černé Hory. Přidala se k tomu laskavá moudrost Božího Otce, ne pěstouna, a propojila se silou divokosti v mém srdci a obřezala je. A co s tím dál?

Před sedmi lety jsme zrealizovali první mužský víkend v Beskydech a od té doby asi 20 dalších. Na jednom setkání Otcova srdce, před čtyřmi lety, v covidovém období, jsme založili spolek „Cesta srdce muže“. Po letech volání Bůh poslal zkušené a nadšené chlapy, kteří byli ochotni se spojit, sdílet a něco společně udělat, aby se kruh otevřel i pro mladší. To, co nám Bůh dal na srdce, je propojení moudrosti s divokostí. Divokost je v přístupu Eldredge a moudrost zase u Rohra. Spojujeme to na víkendech pro chlapy i na letních mužských iniciacích. Osobně doprovázím několik mužů, kteří to potřebují. Setkání tváří v tvář a práci v menší skupině mám raději.

Jak uzdravující a osvobozující je hluboké Boží přijetí lidské jedinečnosti! Vnímám, že setkání, krize a návraty mají v Boží režii smysl i své místo v mém životě. Vstoupil jsem do smíření s fyzickým otcem a přijal jeho dědictví. To vše spolu s potřebou laskavého otcovství vůči mým dcerám hrubý diamant ve mně obrušuje.

Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. (1J 3,2) Je úžasné, že to můžeme sdílet s druhými – s dětmi ve škole, s učiteli, přáteli, bratry a sestrami. Jsem tajemnému Bohu Otci vděčný, že mi dal prožít spoustu vzácných okamžiků, a jsem zvědavý, co ještě má nachystané. Vím, že dokáže člověka překvapit.

Radomír Palacký, CB Hranice
Autor je ředitelem spolku Mládež pro Krista.