Miloš Poborský: Když se potkají staří a noví vedoucí
Hospodin odhalil lidem svůj charakter, když sám sebe definoval skrze řadu charakterových vlastností a řekl, čeho si cení, a co nenávidí. Mojžíšovi se u hořícího keře představil jako Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. My většinou o svých praprarodičích nevíme skoro nic. Bůh se hlásí k lidem, kteří byli po smrti nejméně 400 let. Do Desatera nechává zapsat, že žehná tisícům pokolení těch, kdo se ho bojí a jeho přikázání zachovávají. Tisícům pokolení! To je z lidské perspektivy téměř věčnost. Říká tím něco důležitého: Na jeho dílo se máme dívat pohledem generací.
Audio pouze pro předplatitele
Vždyť je to tak i s námi: Od předchozí generace jsme Boží dílo převzali, nastupující generaci ho předáme. Potíž je v tom, že něco takového děláme jen jednou za život. Možná proto nám to moc nejde... V historii Božího lidu lze vystopovat tři možnosti, jak to dopadlo.
Dělat věci starým způsobem nepovede k výsledku. Svět se totiž mezitím změnil.
Povedlo se to.
Úspěšných příkladů nalézáme asi méně, než bychom si přáli. Za jednoznačně kladný příklad lze považovat předání služby mezi Mojžíšem a Jozuem. Ten už od mládí vyhledával Boží přítomnost ve stánku setkávání a v blízkosti Mojžíše strávil 40 let na poušti. V okamžiku vstupu do zaslíbené země byl připraven vedení převzít. Žádoucí, ale nesamozřejmý výsledek.
Nepovedlo se to.
Je to vlastně paradox. Jozue, který měl osobní zkušenost s hladkým převzetím vedení Božího lidu, sám totéž zopakovat nedokázal. Druhá kapitola knihy Soudců k tomu říká: ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
