Michal Klesnil: Rozhovory, které neproběhly
Před nedávnem umřel pan Kučera z bytu pod námi. Byl osamělý a trvalo dost dní, než se na to přišlo. Nic hezkého. Jako obvykle se dostavily výčitky svědomí. Nedalo se s ním mluvit o věčné spáse? S pár lidmi v domě se mi to povedlo, ale zrovna s ním jsem se skoro neviděl. Jestli se přece jen dalo něco dělat, to se dozvím až na věčnosti. Teď jej mohu jen přiřadit do galerie rozhovorů, které se nestaly, a možná se stát měly.
Audio pouze pro předplatitele
K jeho mamince, která umřela ve stejném bytě pár let předtím. Bylo to nečekané, do poslední chvíle to byla čiperná a sympatická paní. Párkrát jsem ji z pozice předsedy výboru SVJ navštívil a řešil s ní nějaké problémy u ní doma. Naposledy pár měsíců před smrtí vlhnoucí strop. Ale k hovoru o víře jsme se nikdy nedostali – vždycky mi to přišlo příliš násilné.
K tiché paní Burešové z přízemí, která umřela před pár roky a nikdy jsme si neřekli víc než dobrý den.
K panu Holešovi z vedlejšího bytu, který se svým astmatem těžce stoupával do schodů. Slyšel ode mě pár zmínek o Ježíši, ale nikdy neprojevil hlubší zájem.
K Mirkovi, kolegovi ze starého zaměstnání v letecké továrně. Jednou jsem mu povídal o své víře, ale brzy nato jsem z místa odešel. Měl jsem silný dojem, že bych za ním měl ještě zajít. Jednou jsem u něj zkusil zazvonit, ale nebyl doma. A než jsem se rozhoupal znovu, Mirek se zabil při zkušebním letu. Kdybych ze svého zaměstnání neodešel, možná jsem v to ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
