Zapomenutý v pustině (příběh)
Podzim mám už několik let vyhrazený pro pouť do našeho partnerského sboru v Pensylvánii. Letos jsme byli ubytovaní v domě pro misionáře asi šedesát kilometrů od sborové modlitebny, na úpatí Modrých hor. Venkovská krajina, tu a tam farma a mezi nimi síť cest a mostů. Náš dům stál na kopci u úzké silničky, která se dole v údolí napojovala přes malý betonový most na hlavní cestu.
Most byl starý, nenápadný. Když jsem ráno chodil běhat, jen jsem přes něj přeběhl a moc jsem si ho nevšímal. Až jednou při svítání, když slunce vyšlo nad hřeben hor a most nasvítilo, jsem zahlédl ceduli: „Postaveno Feickovými 1971“. Toho dne navíc přijeli technici, aby most zkontrolovali. Vypadá opuštěně, stojí v krajině, kde večer vyjí vlci – a přesto má jméno, historii a někdo o něj pečuje.
Možná se i vy občas cítíte jako zapomenutý most v pustině. Bezvýznamný, schovaný někde „na kraji mapy“. Ale nejste. Ten most na Northkill Creeku je zapsaný v celostátní databázi a někdo nese zodpovědnost za jeho stav. O to víc platí o vás: „Hospodine, ty mě zkoumáš a znáš... víš, kdy sedám i kdy vstávám.“ (Ž 139,1–2)
Bůh zná každou naši prasklinu i nedostatečnost a má plán, jak o nás pečovat. Nejsme bezejmenní, on o nás ví. To je skvělá zpráva, kterou si nemůžeme nechat pro sebe. Kéž skrze naše životy a svědectví mnohé „zapomenuté mosty“ v našem okolí objeví, že nikdy nebyly Bohu lhostejné.
