„Měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí,“ vzpomíná Michaela Ondráčková

Od dětí, které vyrůstají v církvi a mají rodiče ve vedoucích pozicích, má okolí různá očekávání: Že budou vzorné, zapojí se do sborových aktivit... Jak ses s tímto tlakem vyrovnávala?

Tlak okolí jsem pociťovala a bylo to pro mě náročné. Nešlo jen o očekávání chovat se nějak proto, že jsi křesťan, ale protože jsou tvoji rodiče vidět. Například mi lidé říkali, jak bych se měla oblékat: „Tak tohle, Míšo, fakt ne.“ Tím spíš jsem měla chuť si to pak obléknout. Obecně to ve mně vyvolávalo reakci, že jsem nechtěla být součástí církve a snažila jsem se z tohoto prostředí vymanit.

Byla jsem na sebe občas naštvaná, že jsem se zase rozbrečela a bouchla dveřmi...

Co bys poradila lidem ve společenstvích, jak přistupovat k dětem vedoucích?

Měli by si uvědomit, že jsme lidi jako všichni ostatní. Moji rodiče jsou skvělí, ale jsou normální, nejsou to nějací „nadlidé“. Mít nadměrná očekávání mi připadá zbytečné.

Ja ...