Martin Tabačan: Ocel a samet. Kde vzniká pravá mužnost
Muž podle Božího srdce je dnes vzácný druh. Doba mu nepřeje. Při všem dobrém a obohacujícím je naše kultura natolik feminizovaná, že muž snadno narazí. Když se projeví jako chlap, je označen za toxického. Když projeví emoce, je prý příliš zženštilý. Najít místo, kde může být sám sebou a kde může jeho mužství zdravě růst, není snadné. Snazší je nasadit masku nebo se stáhnout do sebe a nevyčnívat.
Audio pouze pro předplatitele
Jednou jsem po setkání mládeže mluvil s klukem, který celý večer sršel sebejistotou. Vtipy, ramena, lehké provokace. Nic ho nerozhodilo a byl nad věcí. Vypadalo to, že přesně ví, co chce a jak to získat. Ale když jsme zůstali sami, povolil. „Bojím se, že jednou totálně selžu,“ řekl tiše. Pak dodal: „Musím si být jistý, že budu dobrý... Jinak mě to zničí.“ Pod jeho řečmi o tom, že člověk musí mít všechno pod kontrolou, byla obyčejná nejistota. Jedna stará zkušenost, ve které nebyl tak silný, jak chtěl, ho pořád pronásledovala. Znovu jsem viděl, jak blízko k sobě mívají tvrďácká póza a obyčejný strach.
Nejhlubší rozhovory přicházejí při řezání dřeva, stavbě přístřešku, vaření na ohni nebo noční hlídce.
Bible tento princip vystihuje veršem: „Železo se ostří železem a jeden ostří tvář druhého.“ (Př 27,17) V době svého vzniku stál za veršem konkrétní obraz: Ostření bylo tvrdé, hlučné a nikdy nebylo sterilní. Jiskry létaly, kov se zahříval, práce vyža ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
