Křesťanství jsem považoval za nemoc společnosti (příběh)
„Když se změní váš světonázor, je to dost frustrující a děsivé, protože musíte přemýšlet o všem ve svém životě novým způsobem. Jako ateista jsem o životě přemýšlel materialisticky, takže každý člověk pro mě byl jen hromada hmoty. To, že člověk něco říká, jsem vnímal jako elektrické vlnění ve vzduchu. Pohybuje se zde elektřina, neexistuje něco jako osobnost. Člověka tvoří jen tělo a reflexy...“
Audio pouze pro předplatitele
Jan Brechlin vyrůstal spolu se svým mladším bratrem v poněkud rozpolcené rodině. Zatímco maminka byla otevřená ezoterickým zážitkům a filozofii new age, stravovala se vegansky, svého syna přihlásila na jógu pro děti a brávala ho s sebou na konference o energii krystalů, tatínek byl zapřisáhlý ateista. Od otce se Jan naučil, že duchovno je „emocionální, hloupá a nesmyslná věc“, a naučil se i to, jak v diskusích (nejen) na toto téma argumentovat.
„Bylo to bláznivé. Bůh se mnou mluvil skrze papírky, na kterých jsem si míchal drogy!“
„Rodina mé manželky je hodně ostýchavá, spíše se snaží svůj případný odlišný názor skrývat. Moje rodina se naopak jde hádat a snaží se dotlačit druhého do bodu, kdy uzná, že máme pravdu. To mě formovalo. Neustále jsme se doma dohadovali, diskutovali jsme u stolu i u televize, kdykoli někdo řekl něco hloupého, hned se otevřela diskuse. Ani jako děti jsme se nebáli nahlas říct svůj názor,“ vzpomíná Jan na své celkem bezproblémové ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
