Když mi bylo pět, Bůh mi ukázal nebeskou zahradu
Vyrostla jsem v křesťanské rodině, a tak jsem jako malá o Bohu nikdy nepochybovala. Nepřemýšlela jsem o tom, jestli je opravdu takový, jako nás učí v nedělce, nebo jestli skutečně existuje nebe a peklo.
Všichni, kterým jsem kdy důvěřovala, byli křesťané, a tak jsem neměla důvod sama křesťanem nebýt. Kdyby ale v mém životě Bůh osobně nejednal, těžko bych stále věřila tomu, co jsem z dětství tak dobře znala. Samotný fakt, že jsem v tom vyrostla, by nijak nepomohl.
Moje nejsilnější vzpomínka pochází z doby, kdy mi bylo teprve asi pět. Bůh mi ukázal nebeskou zahradu: viděla jsem velký stůl s Ježíšem v čele, Jeho učedníky po stranách a členy své rodiny, kteří se procházeli kolem. Na konci dlouhé chodby, ke které vedla cesta lemovaná zlatavými stromy, stálo mnoho pokojů. Na dveřích naproti mně bylo napsané mé jméno a uvnitř to vypadalo tak krásně, jak jsem si to ani nikdy nepředstavovala. V rohu postele seděl dokonce i můj nejmilovanější plyšák! Kdybych to celé neviděla uprostřed dne, když jsem zrovna byla na návštěvě u svého strejdy, řekla bych, že to musel být jen hodně živý sen.
Bůh vyslyšel mou modlitbu
Právě i sny si ale Bůh používá k tomu, aby ke mně mluvil. Všichni víme, jak dokážou být vztahy složité. Občas s někým potřebujeme něco probrat, ale správná příležitost nepřichází. Bylo to tak i na táboře, kde jsem něco chtěla vyřešit s jedním kamarádem, ale nikdy na to nebyl čas. Nakonec jsem došla k názoru, že dost možná ani není dobrý nápad o tom s ním mluvit. Moje modlitba ten večer zněla asi takhle: „Bože, jestli si o tom s ním mám promluvit, tak mi prosím dej sen, ve kterém všechno dopadne dobře. Amen.“ A Bůh mě vyslyšel! V noci se mi zdál přesně takový sen, za který jsem se modlila, a náš následný rozhovor dopadl lépe, než jsem si to dokázala představit.
Díky všemu, co jsem s Bohem zažila, vím, že zkrátka nemá cenu tápat a urputně hledat svá vlastní řešení. On má východiska mnohem lepší – taková, která by nás ani nenapadla.
