Chuck Parry: Pět set kilometrů na čtyři litry benzinu

Život na farmě se nám líbil. Rád jsem na jaře vláčel půdu a na podzim ji oral. Cítil jsem se jako součást velkolepého tvoření, které trvá od stvoření a stále přináší plodnost. Jednou na jaře při vláčení pole, které jsem měl od podzimu zorané, jsem si povídal s Ježíšem. Bylo to poté, co jsme ho potkali a prožili zkušenost s Duchem svatým.

Zastavil jsem u pumpy, otevřel víčko a načepoval za dolar. Ručička paliva se ani nehnula.

„Rád pracuji s traktory, se zemí, semeny, rostlinami a zvířaty. Ty máš ale zalíbení v práci s lidmi. Cítím v srdci hořící touhu také pracovat s lidmi, abych mohl sledovat jejich růst. Co to znamená a jak to vypadá?“ A v duchu jsem se viděl, jak učím na státních školách, zasévám semena a pečuji o jejich růst v životech mladých lidí. Zdálo se to přitažené za vlasy.

Zajímavé ale je, že toho jara mi tři různí lidé, kteří nás při různých příležitostech na farmě navštívili, zničehonic řekli: „Ty bys měl být učitelem.“

Zjistil jsem si, jaké jsou požadavky na získání učitelského oprávnění v Coloradu, a zapsal si dvaadvacet kreditních hodin, protože jsem chtěl studium rychle dokončit. Na podzimní semestr mi nabídli tři částečné úvazky a na příští jaro vedení kurzu kreslení pro první ročník. Po návratu na farmu jsme naplánovali ve svých životech velkou změnu. Kamarád mi na léto nabídl práci v lese a zdálo se, že tím budou vyřešeny naše finanční problémy.

Burani ve městě

Když jsme v pickupu chevy z roku 1948 s vlastnoručně vyrobenými dubovými postranicemi přijížděli do Alamosy, univerzitního města, museli jsme vypadat jako ze seriálu „Burani v Beverly Hills“ nebo něco z „Hroznů hněvu“. Před podzimním semestrem jsme na korbě vezli všechen náš majetek: mrazák plný kuřecího a hovězího masa a zeleniny; bedny sklenic se zavařenými fazolemi, rajčaty a broskvemi; matrace na postel, pár krabic s oblečením a úplně nahoře přivázaná dvě houpací křesla. Docela vzadu na posledních třiceti centimetrech stály bezpečně přivázané naše dvě kozy, které jsme chovali na mléko, a pozorovaly svět ubíhající kolem. Linda v osmém měsíci těhotenství vyhlížela z okénka spolujezdce, zatímco dvouapůlletá Faith si hrála na sedadle mezi námi. Když se lidé na chodníku zastavovali a zírali na nás, jen jsme se tomu smáli.

Měsíc po nastěhování se nám v pokoji na studentské ubytovně pro manžele narodila druhá dcera. Pojmenovali jsme ji Grace. Po celé škole si o nás povídali.

Přišly těžkosti. Za práci v lese jsem nedostal zaplaceno. Musel jsem ukončit dva částečné pracovní úvazky, protože rostoucí rodina mě potřebovala. Vnímal jsem, že mi Pán ukazuje, abych dal přednost rodině a důvěřoval mu. Moje práce učitele na částečný úvazek a půjčka zaplatily školné a nájem, jídlo jsme měli vlastní, a když jsme se zabydleli, zůstalo nám všehovšudy 25 dolarů.

„Pane,“ řekl jsem, „těchto 25 dolarů nám moc nepomůže a není naděje, že by se objevily nějaké další, tak ti je dávám a důvěřuji ti, že se o nás postaráš. Beztak to od začátku byl tvůj nápad.“ A poslal jsem peníze někomu, kdo dělal pro Ježíše dobrou práci.

Kozy jsme měli ustájené u kamaráda, asi sedm kilometrů za městem, a každý večer jsme je jezdili dojit. Pro Lindu to znamenalo kousek přírody a místo duševního odpočinku. Jenže toho roku stál benzin 1,2 dolaru za galon (necelé čtyři litry), a když jsme sledovali, že ukazatel paliva klesá k nule, přemýšleli jsme, jak dlouho nám vydrží.

Nějak jsem získal dolar a schoval si ho do kapsy pro případ, že bych ho někdy potřeboval. Když jsem jednou jel na dojení koz s prázdnou nádrží, pocítil jsem, že mě Pán vede, abych natankoval benzin. Zastavil jsem u pumpy, otevřel víčko a načepoval za dolar. Ručička paliva se ani nehnula. Zalomcoval jsem autem a naslouchal, jestli z nádrže uslyším nějaký zvuk. Nic. Věděl jsem, jakou mám spotřebu, tak jsem si vedl záznam o cestách. Čtrnáct kilometrů tam a zpět, sedm dní v týdnu. Následující týden už bych auto v žádném případě neměl nastartovat.

Někde jsem sehnal další dolar a schovával ho stejně pečlivě jako ten první. Po čase jsem znovu pocítil Boží pokyn: „Použij ho na natankování nádrže.“

Ukazatel se opět ani nepohnul. Ale jezdili jsme několik dalších týdnů. Zase jsem někde sehnal dolar, netrpělivě dál naslouchal a čekal. Tři týdny. Pak čtyři. Při každé cestě za dojením koz jsem jel kolem benzinky, a když jsem ji míjel, čekal jsem, jestli uslyším Boží hlas.

Intervaly mezi „čerpáním“ se týden co týden prodlužovaly. Než přišla zima, najeli jsme na jeden galon 500 kilometrů!

Jako by mi snížili kapesné

Pak jednoho dne, kdy nebyl žádný dolar v dohledu, jsme jako součást studentské půjčky dostali stravenky. Nebylo možné je vyměnit za hotovost, ani jsme při nákupu nemohli dostat drobné zpátky, ale mohli jsme si dopřát dobroty jako zmrzlinu a jahody. Jednou jsem zase něco kupoval a přede mnou ve frontě byl zákazník, který se dohadoval s pokladní. Když na mě přišla řada a podal jsem jí stravenky, byla trochu rozhozená a drobné mi vrátila. Bylo to jen 75 centů, tak řekla: „Na, vezměte si to.“

Byl jsem z toho zmatený. Stál jsem na chodníku, díval se na tři čtvrtě dolaru na otevřené dlani a cítil se, jako by mi právě snížili kapesné.

„Prosím, Bože?“ pomyslel jsem si, když jsem přemýšlel o své situaci. V tu chvíli šel kolem nějaký starší muž, pohladil Faith po hlavě, sáhl do kapsy, vytáhl čtvrťák a dal jí ho. Ona ke mně natáhla ruku a vložila mi ho do ruky k ostatním třem. Jo! Máme dolar. Jsme zpátky ve hře.

Tak to šlo celý podzim a zimu. Bavilo mě sledovat, odkud dolar přijde. Vždycky nám ho Pán dal, ale někdy nás opravdu napínal.

Později tu zimu mi kamarád dřevorubec konečně zaplatil tisíce dolarů, které mi dlužil. Skončila éra jednodolarových bankovek a prázdné nádrže, kterou jsme si postupně zamilovali. Pán nás uváděl na své úžasné cesty. Byl to teprve začátek...

Přeložil Jaroslav Pleva, redakčně kráceno.

Ukázka z knihy Chucka Parryho „Volným pádem“, která vychází při příležitosti autorovy návštěvy v ČR (viz také inzerát na zadní obálce). Knihu je možné objednat na www.knihykms.cz.