35 let KMS: Mostra, Mokon, konference smíření...

Katolíci, sudetští Němci

V roce 1992 proběhla modlitební iniciativa KMS, kdy se za naši zem postupně a návazně modlila a postila různá společenství. Od roku 1993 probíhala Modlitební stráž společenství, občas přezdívaná „Mostra“ (než se zapojila římskokatolická společenství, šlo o Modlitební stráž sborů), průběžně. Každý den v měsíci se modlilo jedno nebo dvě společenství. Vedoucí těchto shromáždění posílali do KMS zprávy včetně prorockých slov, která během modliteb přijali. Výběr z proroctví byl otiskován v Životě víry. Tento modlitební řetěz byl ukončen v prosinci 2011, kdy se přestalo zapojovat dost společenství na to, aby byl řetěz průběžný.

Do KMS přišly desítky odpovědí, většinou odmítavých, v čele s dopisem od Václava Klause.

V letech 1994 až 1996 proběhly v Praze tři Konference smíření středoevropských národů. Vyšly z iniciativy člena UžV KMS Dana Drápala duchovně uzavřít negativní odkaz Rakouska-Uherska. Vzhledem k  probíhající válce v bývalé Jugoslávii se ale vize rozrostla. První z konferencí se v únoru 1994 zúčastnilo na 80 vedoucích z 13 evropských zemí (z bývalého Rakouska-Uherska 16 Maďarů, 12 Rakušanů, 18 Čechů, 5 Slováků a 6 Chorvatů). Modlitby Chorvatů a Srbů za smíření nebyly dostatečně reprezentativní, protože byl přítomný jen jediný Srb, letniční pastor Kopčok z Bělehradu. Za zmínku stojí účast tří pastorů z budapešťského Sboru víry vedeného Sándorem Némethem (toho za svou autoritu považují současné české a slovenské sbory Církve víry Milost). Zdálo se, že se Némethův sbor, který se do podobné spolupráce nezapojoval, přestává izolovat. Přestože setkání s těmito vedoucími bylo pracovní a přátelské, spolupráce se dál nerozvíjela.

Obě následující konference smíření se kromě vztahů mezi národy věnovaly i smíření mezi protestanty a římskými katolíky. Zvláště na konferenci v roce 1996 byli čeští římští katolíci reprezentativně zastoupeni (zúčastnili se jí vedoucí katolické charismatické obnovy u nás) a vzájemné prosby za odpuštění byly hodny pozornosti.

V prvním desetiletí nového tisíciletí se konference smíření zaměřily novým směrem – na vztah k sudetským Němcům. Odsun sudetských Němců z Československa po druhé světové válce řešila jako hřích naší minulosti už výzva KMS k národu v roce 1989. Po deseti letech KMS toto vyznání rozšířila a dovedla ho k praktickým krokům. Setkání zaměřených na smíření Čechů a sudetských Němců se uskutečnilo několik. Významně se zapojil Pavel Neústupný, berlínský emigrant a spojka KMS s Německem.

Největší Konference smíření Čechů a sudetských Němců proběhla v květnu 2005. Zúčastnilo se jí 80 Čechů a 20 Němců, většina z nich sudetských. Promluvilo několik osobností, např. historik, publicista a bývalý poslanec Emanuel Mandler nebo historik Ján Mlynárik, který problematiku vyhnání sudetských Němců kdysi otevřel jako první a byl za to komunisty vězněn.

Také sudetští Němci měli na konferenci své reprezentativní zastoupení. Promluvili Petr Barton, šéf pražské kanceláře Sudetoněmeckého sdružení, a Werner Nowak, tehdy předseda Sudetoněmeckého spolkového shromáždění. Čeští účastníci podepsali a sudetským Němcům předali prosbu za odpuštění zlých věcí, které v době vyhánění z jejich vlasti vytrpěli. Tuto výzvu zmínil nedlouho potom ve svém projevu na Sudetoněmeckém sjezdu bavorský ministerský předseda Edmund Stoiber a v plném znění ji otiskl týdeník Sudetendeutsche Zeitung. Ohlas z německé strany byl na to veliký, patrně vůbec největší ze všech akcí, které KMS pořádala. O uvedené prosbě o odpuštění existuje mezi sudetskými Němci povědomí ještě dnes.

Na tuto akci v roce 2008 navázala konference Zapomenuté osudy, zaměřená na smíření s  Němci, kteří v Československu po válce zůstali, většinou nedobrovolně. Prosba o odpuštění připravená k této příležitosti připomněla mnoho nespravedlností, které nedokázaly napravit ani polistopadové vlády. Do akce se hojně zapojili i sami čeští Němci včetně nejvyšších představitelů obou svých sdružení, Ireny Novákové, Ireny Kuncové a Martina Dzingela. KMS pak dopisem oslovila všechny ústavní činitele ČR s výzvou, aby křivdy na Němcích, kteří zůstali, aspoň symbolicky napravili. Zpět přišly desítky odpovědí, většinou odmítavých, v čele s dopisem o „tlusté čáře“ od prezidenta Václava Klause. Pozoruhodná byla reakce tehdejšího předsedy komunistů Vojtěcha Filipa, který napsal, že si nespravedlnosti uvědomuje, ale že to nebude řešit. Několik poslanců a poslankyň projevilo sympatie, ale praktický výsledek iniciativa KMS nepřinesla.

Česká jednota a západní horlivost

V prosinci 1995 se konala první modlitební konference KMS Mokon. Od té doby proběhlo 31 ročníků tohoto mezidenominačního modlitebního setkání. Celkově bylo Mokonů přes 50 (většinou se konaly dva do roka). Mokon je pravděpodobně jednou z nejstarších stále fungujících modlitebních aktivit v naší zemi. Zaměřuje se na aktuální církevní i společenská témata. Nejednou z něj vyšla výzva k politickým nebo církevním představitelům.

V roce 2006 bylo z Mokonu nejvyššímu orgánu naší římskokatolické církve, České biskupské konferenci, odesláno Vyznání husitských hříchů. KMS se v té věci pokusila o získání širšího konsenzu mezi českými protestanty oslovením vedení deseti českých protestantských církví. SCEAV a KS se k tomuto vyznání připojily. Za ČBK vstřícně zareagoval její tehdejší předseda, olomoucký arcibiskup Jan Graubner.

Kromě toho přicházela KMS s výzvami k modlitbám a půstu příležitostně, někdy ve spojení s modlitebními shromážděními v různých městech, například před volbami.

Modlitební nadšení na přelomu 80. a 90. let je pro mě nezapomenutelné. Jako by se propojila jednota na setkáních Aliančního modlitebního týdne v posledních letech komunismu s horlivostí, kterou k nám ze Západu „pašovali“ John MacFarlane a Pavel Neústupný. Modlitby poměrně záhy postupně přestávaly být většinovou záležitostí a k účasti na nich začalo být potřeba motivovat. Některé modlitební iniciativy zanikly, ale jiné zůstaly součástí služby KMS i života církve.