„I ve vězení jsem měla radost,“ vzpomíná súdánská křesťanka odsouzená k smrti

Vychovala vás křesťanská maminka, ale váš otec byl muslim. Jak jste se sama stala křesťankou?

Na to je těžké odpovědět. Víra je blízký vztah s Ježíšem... Ve svém životě jsem viděla a zažila mnoho těžkých věcí a pozorovala jsem maminku, jak se s některými z nich vyrovnávala. Viděla jsem ji, jak se modlí. Modlila se pořád.

Jaký byl její životní příběh?

Od svých deseti žila v uprchlickém táboře Twawa na východě Súdánu. Uprchla z Etiopie před hladomorem, který v 70. letech způsobily občanská válka a vzestup komunismu. Nikdy o tom moc nemluvila, bylo to pro ni velké trauma. Když byli zabiti její rodiče, protloukala se se svojí 12letou sestrou a karavanou dalších uprchlíků pouští, až se dostala do relativního bezpečí východního Súdánu. Myslela si, že se brzy vrátí do Etiopie, ale z týdnů se staly měsíce a z měsíců roky...

Byla pořád v uprchlickém táboře?

Ano. V něm potkala mého otce a v něm jsem se také narodila já a moji dva sourozenci.

Jak se stalo, že si vzala muslima? A může si vůbec muslim vzít křesťanku?

Ano, může si vzít ženu jiného vyznání, protože se předpokládá, že ženy jsou slabé a muž bude dost silný, aby ji přitáhl k islámu. Děti muslimského otce se také podle zákona považují automaticky za muslimy, proto byl později můj případ před soudem tak složitý. Muslimka si ovšem muže jiného vyznání vzít nemůže.
Etiopanky jsou známé svým vřelým srdcem a ženskostí. Na rozdíl od muslimských Súdánek si nemusejí své krásné vlasy zakrývat. Můj otec se do mé matky zamiloval a nabízel jí pomoc s odvozem na tržiště. Jako jediný v táboře měl auto. Brzy ji požádal o ruku. Maminka váhala, bylo jí teprve šestnáct, a jemu asi padesát. Věděla také, že už je ženatý a má rodinu v západním Súdánu. Mnohoženství je ovšem v Súdánu legální. Maminka byla uprchlík bez dokladů a bez rodiny, a byla tak snadnou kořistí pro kohokoliv. Toužila po ochraně a můj otec se zdál jako spolehlivý a milý muž. Nakonec na sňatek přistoupila. Brzy bohužel poznala, jak moc se v něm zmýlila.

Co se stalo?

Po svatbě zjistila, že se otec ve východním Súdánu schovává ze strachu o život. Vyrůstal v muslimské rodině, která přísně dodržovala šaríu (islámské právo). Pro zachování rodinné cti musel zabít svoji dvanáctiletou sestru, kterou přistihli na ulici, jak se sama baví s neznámým mužem. To je podle šaríi nepřípustné, zneuctila tím celou rodinu. Zabil nejen ji, ale i onoho muže. Ten pocházel z jiného kmene a otec před pomstou jeho rodiny utekl na východ.
Otec toužil po tom, aby se má matka stala muslimkou a plně se mu podřídila. Maminka se však své víry odmítla vzdát. Jeho násilí vůči ní se během šesti let manželství stupňovalo, až skončilo několikadenním mučením, po kterém konečně odešel. Už jsme ho nikdy neviděli. Později jsme se dozvěděli, že zemřel poté, co spadl z traktoru, který řídil opilý.
Maminka s námi zůstala sama. Navzdory omezením, kterým byla jako žena vystavena, se o nás dokázala postarat. Přestěhovali jsme se do města Gedarifu, začala podnikat. Ve striktně muslimské společnosti to pro ni bylo nesmírně složité. Někdy to bylo smutné. Lidé se nás často ptali: „Kdo je váš otec?“ Muž nám v rodině chyběl, neměli jsme žádnou ochranu. Maminka nám ale říkala, že máme Ježíše.

Stály jsme v trapném tichu...

Co vás přesvědčilo o tom, že Ježíš je tu i pro vás osobně?

Způsob, jakým se maminka modlila, a to, jak zvládla všechny náročné věci, které ji v životě potkaly. Žili jsme v nepřátelském prostředí, a ona byla vlídná, laskavá, milosrdná; i když se jí třeba posmívali kvůli přízvuku... Viděla jsem, co znamená být křesťanem.
Vždy bylo tajemné, když si sedla a během těžkých chvil se modlila. A věci pak dopadaly tak, jak se za ně modlila.

Vzpomenete si na něco konkrétního?

Říkali jsme jí například, že se někoho bojíme. A ona nám odpovídala: „Nebojte se, já si o tom promluvím s Ježíšem a on se o to postará.“ Pochopila jsem, že se na Boha můžu spolehnout, i když nemám otce.

Jak se vaše osobní víra dál upevňovala?

Byl to dlouhý proces, který začal už ve škole, kde jsem poznala pravdu o islámu a odmítla jsem ho přijmout. V té době jsem nebyla silná křesťanka. Každý den jsem musela studovat Korán, hadísy (vyprávění o Muhammadových skutcích), sunnu (soubor Muhammadových výroků a činů) a fikh (výklad šaríe). Musela jsem umět spoustu pasáží z Koránu nazpaměť. Bylo v něm mnoho rozporuplných míst, na která jsem se chtěla zeptat. Jenže klást otázky o Koránu je zakázáno. Jednou jsem se ve slohové práci zeptala, proč muž může mít více žen, ale žena nemůže mít více mužů. Učitelku to rozzuřilo a dostala jsem rákoskou. Mohli nás ale trestat i bičem...

To byl důvod, proč jste nechtěla být muslimkou?

Učili jsme se, že Alláh je milosrdný a odpouští, ale pouze těm, kdo se mu podřídí. Učili jsme se nazpaměť súru 9, kde se v pátém verši píše, že muslimové musejí pozabíjet všechny modloslužebníky. Tam, kde jsou muslimové v menšině, prosazují mír, protože chtějí přežít. Pokud jsou ale ve většině a mají moc, tak jako v Súdánu, začnou bez milosti uplatňovat šaríu. Říkám to s úctou ke všem muslimům – někteří nepraktikují celé učení islámu.

Před nástupem do vězení mi udělali lékařskou prohlídku a zjistili, že jsem těhotná.

Proto jsem nechtěla islám přijmout. Líbila se mi víra mojí maminky. Náš kněz nás učil, že víru musíme prokazovat skutky, tím, jak se chováme k ostatním. Ježíš nás nikdy nevybízí, abychom někomu ubližovali. Nemáme nikoho ani soudit.

Dostudovala jste?

Muslimové se učí, jak křesťany obelstít, a proto si myslí, že se o to snaží i křesťané. O mně si ale učitelé a spolužáci mysleli, že jsem pouze dallin (nepraktikující muslimka). Jednou mě učitelka vyzvala, ať se jdu s ostatními dívkami modlit do mešity. Pochopila jsem, že to nebude obyčejný školní výlet. Nevěřící nemůže jen tak vstoupit do mešity, protože je „nečistý“. I muslimové se musejí před vstupem nejprve očistit. U mě navíc čekali, že konečně odříkám šahádu (vyznání, jímž se člověk stává muslimem). Stály jsme s učitelkou v umývárně v trapném tichu, obě jsme věděly, co se ode mě očekává. Beze slova jsem odešla a ze školy mě v mých šestnácti vyhodili.
Dostudovala jsem později díky podpoře otce Johna, nejdříve střední katolickou školu a potom medicínu na univerzitě v Chartúmu. Maminka zemřela pár měsíců před mou promocí.

Na Jihu mají jiné zvyky

Na univerzitě jste se potkala se svým budoucím mužem?

Nepřemýšlela jsem o tom, že bych se měla vdát. V Súdánu by to pro mě bylo problematické, protože potenciální nápadníci se vždy ptají na vaši rodinu. O otcově rodině jsem nevěděla nic a maminka byla etiopská uprchlice, takže šance na sňatek nebyla velká. Mně to ale nevadilo. Pracovala jsem v kostele s řádovými sestrami, oslovovala mě jejich vydanost Kristu. Pracovala tam se mnou i sestra mého budoucího muže. Katolická církev v Súdánu je misijně aktivní, není v utajení jako jiné církve, je dobře známá. Provozuje školy i nemocnice.

Přestože Súdán je silně muslimská země?

Ano. I když organizace Catholic Relief Services (součást celosvětové sítě katolických humanitárních agentur Caritas International – pozn. red.) byla ze Súdánu v roce 2011 vypovězena. Musejí se podřídit určitým pravidlům. Jejich prvořadým úkolem je sloužit komukoli, kdo to potřebuje.

Jak jste se tedy seznámila se svým budoucím manželem?

Danielova rodina pochází z Jižního Súdánu, ale museli utéct před válkou. Jeho sestra zůstala v Chartúmu a Daniel utekl do USA, kde pracoval jako právník, dostal americké občanství. Poznala jsem ho, když si se sestrou volali přes Skype. Později přijel do Súdánu navštívit svoji rodinu, to jsme se poprvé setkali osobně – a po nějaké době jsme se vzali.

Jak se na sňatek tvářila jeho rodina?

V Jižním Súdánu mají jiné tradice. Ženy mj. musejí před uzavřením sňatku, který schvaluje rodina, podstoupit několik zkoušek. Poslední z nich je, že musí prokázat, že je plodná – musí počít dítě. Musíte tedy mít sex, ještě než se s mužem oficiálně vezmete. To jsem odmítla, ale i tak rodina naši svatbu schválila.

Jak se váš život změnil?

Vzala jsem si nejstaršího syna z rodiny, což v naší kultuře znamená, že jsem se musela postarat i o jeho rodiče a sourozence. Pokud se ale mělo o něčem rozhodovat, byla jsem ta poslední. Je těžké to změnit, protože když něco řeknete, nikdo vás nepodpoří. O těchto věcech se vůbec nediskutuje, bere se to jako daná věc.
Cítila jsem se osamělá a odmítnutá a mé pocity ještě zesílily poté, co se Daniel vrátil do USA. Peníze, které nám posílal, rodina rozhazovala. Protestovala jsem, v té době už jsem čekala naše první dítě. Brzy jsem se pro jeho rodinu stala problémem.
Po modlitbách jsem se rozhodla, že se vrátím domů, do Chartúmu. Moje maminka dřív pracovala pro jednu arabskou rodinu, která si nás oblíbila. Podpořili mě v mém plánu založit farmu. Dařilo se mi, v sezoně jsem zaměstnávala až dvě stě žen.

Nařkli mě, že jsem blázen

A pak jste byla zatčena. Proč?

Protože jsem si vzala křesťana. Nevěděla jsem, že tím porušuji zákon. Považovali mě totiž za muslimku: Každý, kdo má otce muslima, je automaticky muslim. A muslimka si nesmí vzít křesťana.

Jak se to stalo?

Vrátila jsem se z práce, ale přišla si pro mě rodina mého otce. Maminka o ní nikdy nemluvila. Když jsme se přestěhovali z tábora do Gedarifu, nechala nám maminka změnit příjmení. Bála se a nechtěla, aby nás mohla otcova rodina vystopovat. Dělala vše pro to, aby nás ochránila.
Po čase mě ale příbuzní vypátrali a nahlásili úřadům. Policisté mě zatkli doma. Odvedli mě na policejní stanici, kam jsem vzala i svého sedmiměsíčního syna Martina, a okamžitě mě postavili před soud. Vysvětlovali mi: „Nemůžete být vdaná za nemuslima. Jste po otci muslimka a žijete v muslimské zemi. A navíc, k sňatku potřebujete povolení rodiny svého otce!“ (Kdyby má matka žila, měla by problémy také, protože mě „špatně vychovala“ a neochránila mou víru.)
Mé manželství bylo podle nich neplatné – a to, že jsem měla syna, byl důkaz mého cizoložství.

Jak se k vám chovali?

Snažili se mě zastrašit. Když jsem se nechtěla podřídit, zpochybňovali moji svéprávnost. Nařkli mě, že jsem se zbláznila a že nejsem schopná se rozhodovat, když nectím zákony. Taky mi říkali: „Jakým budete příkladem pro své děti, když si berete syna s sebou do vězení...?“

Nejenže jste u sebe měla syna. Časem se ukázalo, že čekáte další dítě...

Můj muž byl v Súdánu v létě, první soud proběhl v září. V prosinci, před nástupem do vězení, mi udělali lékařskou prohlídku a zjistili, že jsem těhotná. Pro mě to bylo světlo v temnotě. Ale oni se toho snažili využít a manipulovat mě. Od začátku mi hrozili: „Pokud neuznáte, že jste muslimka, čeká vás trest smrti, protože odpadnutí je hrdelní zločin.“

Jak jste se cítila, když vás soudce poslal do vězení?

První noc byla těžká, bylo to v předvečer Vánoc. Upřímně, u soudu jsem zpanikařila. Nikdy jsem neporušila žádný zákon, proč mám jít do vězení? Rozplakala jsem se. Soudce to potěšilo, myslel si, že dostanu rozum a přijmu islám.
Přišla jsem do cely, kde seděla žena, která měla tělo plné modřin. Sedla jsem si a vzpomínala na maminku. Stýskalo se mi po ní. Kdyby žila, mohla by se postarat o mého syna. Modlila jsem se... Martin mi usnul v náručí a já jsem ucítila dotek na rameni a uslyšela hluboký hlas: „Nejsi sama.“ Přestala jsem plakat, otevřela jsem oči a vykřikla: „Kdo to byl? Ježíši, tos’ byl ty?“ Ostatní ženy si myslely, že jsem blázen, ale mě zaplavil pokoj.
V noci přišel jeden z bachařů a chtěl odvést tu sedící ženu – dozorci ženy bili, znásilňovali... Postavila jsem se mezi ně a rezolutně mu řekla: „Ne, ona s vámi nepůjde.“ Dívala jsem se mu do očí – což se nesmí, vězni se musejí pokorně dívat na zem. Beze slova odešel a už se nevrátil.
Spoluvězeňkyně se začaly ptát: „Kdo jsi?“ „Ta musí mít nějaké mocné známé!“ Řekla jsem jim, že za mnou stojí jenom Ježíš (úsměv).

Odsouzena na smrt

Měla jste ve vězení Bibli?

Ano, nechala jsem si ji tam propašovat přes dozorce.

Měla jste nějaké křesťanské přátele, kteří by vás podpořili?

Ano, některé řádové sestry a kněze Johna, který byl mým duchovním otcem a mentorem. Ten mě přivedl na myšlenku, že pronásledování je pro křesťany normální: „Podívej se na Pavla, Petra – píše se to v Bibli. Přesně to samé prožíváš i ty, Mariam! Nejsi tu proto, že bys udělala něco zlého. Jsi tu proto, že miluješ Krista. A oni chtějí, abys Krista zapřela. Ať už se rozhodneš jakkoli, podpoříme tě. I když se úřadům podřídíš. Mnoho lidí prošlo stejnou situací jako ty, podvolili se a zachránili si život. Tohle rozhodnutí je mezi tebou a Kristem.“
Jednou mě i navštívila sestra Tereza. Převlékla se za muslimku a přišla za mnou až do vězení. Riskovala život. Modlila se se mnou a připomněla mi, že mám milovat své nepřátele a modlit se za ty, kdo mě pronásledují. Její návštěva mě moc povzbudila.

Snažili se vás i ve vězení přesvědčit, abyste přijala islám?

Ano. Pokoušeli se ze mě vyhánět démony. Jeden imám (muslimský duchovní) mě šlehal bičem, aby je ze mě dostal, a při tom mi do ucha křičel verše z Koránu. Opakovalo se to obden. V těch chvílích jsem si uvědomovala, že není otázkou, zda budeme jako křesťané pronásledováni, ale kdy se tak stane. Modlila jsem se, i za něj. To byla možná ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy v životě udělala, ale i díky sestře Tereze jsem věděla, že to je Boží vůle. Mé utrpení bude trvat jen krátce, ale ten imám bude bez Ježíše trpět věčně...

Jak dlouho jste byla ve vězení?

Soud začal v září, ale ve vězení jsem byla od Vánoc do června.

Nakonec jste byla odsouzena ke stu ranám bičem a k smrti oběšením. Díky vašemu těhotenství bylo vykonání trestu o dva roky odloženo. Kdo vám poskytoval právní pomoc?

Nebylo to lehké, mého případu se nikdo nechtěl ujmout. Nejdříve se mě ze soucitu ujala jedna právnička, ale bylo to nad její síly. Později se mi sám ozval nový právník, který se rozhodl vzít můj případ „pro bono“ (bez nároku na odměnu). Byl to muslim a pověděl mi, že sleduje můj případ v zahraničních zprávách a je znechucen chováním súdánské vlády. Už dříve hájil jiné nespravedlivě stíhané Súdánce. Na pomoc si přizval další čtyři advokáty. Všichni jsou pro mě novodobí hrdinové, čelili mnoha výhružkám a riskovali životy nejen své, ale i svých rodin.

Když jsme se poprvé potkali, jeho první věta byla: „Nebojte se, nejste sama.“ Stejná slova, která jsem slyšela první den ve vězení od Ježíše. Mé obhajoby se ujal s nečekanou vervou a vlastně rozjel mezinárodní kampaň za mé propuštění.

Porod v řetězech

Na Súdán tlačily západní vlády, církve, lidskoprávní organizace, modlili se za vás křesťané z celého světa. Kdy jste se o tom všem dozvěděla?

Až po propuštění. Předtím jsem vůbec nic netušila – neměla jsem žádné zprávy zvenku, žádné návštěvy. Můj právník měl zakázáno mě jakkoli povzbuzovat. Lidé se za mě modlili, a já jsem o tom neměla ani tušení! Ale víte co? Cítila jsem to. Vnímala jsem, jak mě Ježíš objímá, zakoušela jsem radost a pokoj. To je moc modlitby.

Opravdu k vám nic neproniklo?

Když jsem rodila Maju, ležela jsem na zemi a jedna z bachařek mě několikrát kopla do zad: „Kvůli tobě je pošpiněný obraz Súdánu ve světě!“ Vůbec jsem nechápala, o čem mluví. Snažila jsem se přežít, porodit, postarat se o děti... Co to povídá?

Rodila jste přímo ve vězení?

Ano. Můj právník usiloval o to, abych mohla rodit mimo věznici, ale nepovedlo se to. Rodila jsem tak na vězeňské klinice, kde neměli ani aspirin. Na nohou jsem měla těžké okovy, báli se, že uteču, nemohla jsem pořádně chodit, natož zvednout nohy. Porodní asistentce Ajše bylo přes sedmdesát, byla oddanou muslimkou a prosila bachaře, ať mi řetězy sundají. Když odmítli, řekla mi: „Je mi to líto. Nechovají se k tobě správně. Tohle není islám.“ Modlila se za mě i za nenarozené miminko, ať vše zvládneme. Snažila se mi pomoct, jak to jen šlo.
Během porodu vypnuli elektřinu, trvalo to několik hodin, nakonec jsem omdlela. S Ajšinou pomocí jsem porodila holčičku.

Stále vám ale hrozila poprava...

Asi po čtyřech týdnech za mnou přišel Al-Fatih Izzaldin, předseda súdánského parlamentu, a dal mi poslední nabídku: Ať u soudu prohlásím, že jsem muslimka, a můžu i s dětmi odjet do Malajsie a tam spokojeně žít. Že prý mi chce pomoct. Řekla jsem mu: „Jestli mi chcete pomoct, tak mě propusťte. Ale Ježíše nezapřu za nic na světě.“ Naštval se, plivl na mě a odešel.
Asi za půl hodiny mě ale zavolali do vězeňské kanceláře – a řekli mi: „Můžete jít.“

Pustili vás domů?

Domů ne, že to prý není bezpečné, všude tam byli novináři. Svůj dům jsem už nikdy neviděla. Ptali se: „Máte nějaké jiné místo, kam můžete jít?“ „Ano, do katedrály.“ Zavolali taxík, vyjeli jsme zadním vchodem a odvezli mě do kostela. Ze země jsem odletěla asi měsíc poté.

Je spousta dalších Mariam

Ocitla jste se v USA, na druhém konci světa. Co pro vás bylo nejtěžší?

Skoro jsem neměla čas si odpočinout. Hodně lidí za mě rozhodovalo, říkali mi, co mám dělat. Všichni se mnou chtěli mluvit, ale já jsem potřebovala soukromí, chtěla jsem se modlit a starat se o děti. Můj muž chtěl děti poslat zpátky do Afriky, ke své rodině, abych mohla cestovat, přednášet a vydělávat peníze. To jsem odmítla.

Co se stalo s vaším manželstvím?

Je to těžké. Vlastně jsem otce svých dětí příliš neznala. Dozvěděla jsem se, že jeho rodina mé zatčení oslavovala... Z naší domácnosti se pro mě a mé děti stalo peklo. Dnes žijeme odděleně.
Život v USA je pro mě obrovská změna, i když to beru jako Boží povolání. Jsem vděčná, že zde mohu žít, ale věřím, že mě sem Bůh neposlal jen proto, aby mně a dětem zachránil život. Nesmím a nechci zapomenout na miliony žen a dětí, které trpí v Súdánu a dalších zemích. Na světě je spousta dalších „Mariam“.

Víte o někom, kdo se v Súdánu ocitl v podobné situaci jako vy?

Můj případ vrhl světlo na nespravedlnost a ukázal, jak se súdánské úřady chovají – nejen ke křesťanům, ale taky k ženám. Dali mi tak tvrdý trest, protože se báli, že mě další dívky a ženy budou následovat. Stejně to dělali kdysi Římané. Upalovali křesťany, aby ostatním nahnali strach. V Súdánu je to totéž. Navzdory tomu se lidé obracejí ke křesťanství. Nevím ale o nikom dalším, kdo by byl odsouzen k trestu smrti.

Co vás vedlo k založení nadace Tahrir Alnisa?

Společně s mou přítelkyní Naghmeh (Naghmeh Panahiová, dříve Abediniová; do povědomí křesťanů po celém světě se dostala kvůli svému úsilí o propuštění manžela Saída z íránského vězení v letech 2013–2016, viz také rozhovory v ŽV 2014/3 a 2015/11) jsme ji založily proto, abychom pomáhaly dětem a ostatním ženám, které jsou pronásledované pro víru nebo jsou oběťmi domácího násilí. Před lety mi Naghmeh pověděla o mladé Íránce, kterou znala a která byla zatčena, mučena a nakonec propuštěna na kauci. Chtěly jsme jí pomoct.

Na závěr osobní otázka: Vás vaše maminka naučila se modlit. Co chcete svým dětem předat vy?

Zaprvé: Důvěřujte Bohu. Vím, že Bůh mě a mé děti ve vězení ochránil. Zadruhé: Modlete se za své nepřátele. Ti, kdo nás pronásledují, nemají přístup k Bibli. Musíme se za ně modlit, aby se jim Ježíš dal poznat. Jen Bůh zná jejich srdce a může ho změnit.

Co je hlavní poselství vašeho života?

„Neboj se, protože já jsem s tebou.“ I na Západě vidím v církvi spoustu strachu z lidí, to se mi nelíbí. Pokud svůj život svěříme Kristu, neměli bychom se bát ničeho a nikoho.

Tomáš Coufal, Jitka Evanová

Viz také ukázku z autobiografické knihy Mariam Ibrahímové „V okovech“ zde. 

Knihu je možno objednat v internetovém knihkupectví KMS (www.knihykms.cz).