Už mám jen dvě procenta...
„Dobré ráno, dnes budeme mít krásný den!“ začínám pozitivně, i když jsem sotva rozlepila oči. Na děti to nicméně nedělá žádný dojem. „Já nikam nejdu,“ hlásí tříletá Lea. „Já taky ne. Vzbudili jste mě moc brzy,“ drží basu o dva roky starší brácha.
Audio pouze pro předplatitele
„Co si dáte k snídani? Máme kokosové müsli s čokoládou,“ snažím se otočit to k něčemu příjemnému.
Müsli si prý dají. Ale na rychlost oblékání to nemá vliv.
„Tak, sundáme ty pyžamka, jo? Jé, Leo, ty sis dnes do školky vybrala krásné tričko!“
„Nepůjdu do školky.“
Následujících patnáct minut probíhá stále ještě v pyžamu a v podobném duchu. Nicméně mám vyzkoušeno, že pokud začnu být protivná, jen se mi děti zaseknou a pak už s nimi nehnu vůbec.
Po müsli jsme nakonec úspěšně zvládli i čištění zoubků. Máme skluz zatím jen pět minut. To jde... Tak rychle oteplováky, bundu, boty a letíme.
Jenže Lea má jiný názor: „Dáňa má moje oteplováky. A nevezmu si bundu.“
Dohadování, čí ty světle modré jsou, nemá valný efekt. Zatímco čas nelítostně běží, otáčím oboje oteplováky naruby. „Tak, co se nám to tady píše? Hele! V těchhle je napsáno 4–6 let. Leo, kolik ti je let?“
„Nevím.“
„Jsou ti tři. Tyhle jsou pro děti, kterým je čtyři, pět nebo šest. A co ty druhé? No jo! Tady se píše 2–4. Kolik je tobě?“
„Nevím.“
„Jsou ti tři. To znamená, že jsou pro takové holčičky, jako jsi ty! Až budeš mít příští narozeniny, taky budeš třeba ty světle modré nosit.“
Mírně to zabralo. Sice jsme ve ztrátě dalších pět minut, ale aspoň není definitivně zaseklá.
„Ale nevezmu si bundu.“
Moje trpělivost byla na nule už deset minut po probuzení, ale před časem jsem se rozhodla, že na své komunikaci s dětmi zapracuju a budu laskavá za každou cenu. I když nebudu mít chuť, i když budou (nedej Bože!) otravovat a i když s nimi nebude žádná domluva. Prostě budu laskavá a hotovo. Jediný problém je, že se mi to moc nedaří.
Klekám si k Lee, abychom si dobře viděly do očí. Když se tříleté holčičce nechce do školky, potřebuje povzbudit, ne vynadat. Co nejlaskavějším hlasem s úsměvem říkám: „Holčičko, už je toho na mě moc. Snažím se být laskavá, protože tě mám vždycky ráda. Ale nevím, jak dlouho to ještě zvládnu. Moje trpělivost pomalu začíná docházet, obávám se, že za chvíli začnu být nervózní. Můžu ti s tou bundičkou pomoct? Pokud to teď zvládneme, budeme mít spolu hezkou cestu. Pokud ne, je možné, že budu po cestě protivná, a to by mě mrzelo, protože jsem radši, když se spolu máme hezky.“
„Mami,“ ozve se mi za zády přemýšlivý Dáňa, na kterého jsem skoro zapomněla a který se výjimečně oblékl bez problémů. „Mami, ale Pán Bůh ti může dát víc trpělivosti. I kdybys měla jen jedno nebo dvě procenta, on ti může dát klidně sto procent. Pak budeš na maximu!“
Tak teda jo. Prostě to dneska zvládneme.
Johana Ondráčková, KS Praha
