Petr Raus: Manželství – splynutí těl, nebo i duší?

„Řádný křesťan řádně vychovaný v křesťanské rodině“ si možná s úlevou oddechne, že jeho se takové věci netýkají. Nevěru a zradu snad v žádném skutečně křesťanském společenství nepotkáme. Co Bůh spojil, člověk přece nemůže rozdělit, i kdyby si to stokrát myslel. Svatbou se ze dvou lidí stává jeden a basta. Nikdo s tím už nic nenadělá!

Méně „řádný křesťan“, který nezavírá oči před realitou všedního dne, si možná všimne, že ani křesťanská manželství nejsou vůči nevěře neotřesitelně imunní. Církev na tom ve skutečnosti není o mnoho lépe než okolní svět, zvláště když si uvědomíme existenci manželských problémů i tam, kde (možná ze strachu z ostudy) manželský svazek zatím formálně přetrvává. První, co člověka napadne, je hledat příčiny ve stavu světa a hříšné lidské přirozenosti. Ano, to jsou nepochybně silné a nepřehlédnutelné vlivy. Co ale naše proměna z Ducha? Osvobozující moc Kristovy milosti? Jsou snad v těchto případech příliš slabé?

Nebo jsme to my sami, kdo v sobě nosí ještě nějakou překážku působení Ducha? Mylnou představu, která naše manželství v konečném důsledku ničí? Autorka článku dále píše: „Pokud od vztahu očekávám svoji ‚druhou polovinu‘, je jasné, že si nárokuji člověka a jsem na něm závislá. ... Bez něj už nikdy nebudu úplná! Ten parchant mě podvedl! Vzal si moji polovinu a odtáhl s ní obdělat jinou půdu. V ten okamžik beru jeho pohledy na druhé pohlaví jako ohrožující.“

To mě zaujalo. Co čekáme od manželství? Doplnění svého života tou druhou polovinou? Ve všech oblastech? Splynutí duší? To, že budu žít nejen svůj vlastní život, ale i život svého partnera?

Pokud čekám od manželství jednotu i na rovině duše a ducha, překračuji jeho biblický rámec.

Jak vidí manželství Bible? „Muž opustí svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ (1M 2,24) O těle se tu mluví. A co splynutí duší? To už v Bibli není. Biblické manželství je záležitostí těla, sexu, však taky do nebeského království nedokáže přejít (Mk 12,25).

Pokud čekám od samotného manželství jednotu i na rovině duše a ducha, překračuji jeho biblický rámec a v důsledku toho od svého partnera očekávám, co mi ve skutečnosti může poskytnout jen Bůh. A zadělávám si na problém.

Cožpak ale zkušenost zřetelně neukazuje, že manželství založená jen na fyzické přitažlivosti většinou dlouho nevydrží? Ano, ukazuje. Řešením ale nemusí být rozšíření manželského závazku i na duševní a duchovní oblast. Spíš je potřeba říct, že samo manželství ke spokojenému partnerskému životu nestačí. Vedle manželského vztahu potřebujeme ještě něco dalšího. Potřebujeme přátelství.

Je důležité si to uvědomit, protože přátelství nevyroste jen tak, samo od sebe. Rodí se a roste ze společných zájmů a ze společných zážitků. Proto se manželské problémy tak často objevují až po odchodu dětí z domova. Děti jsou přirozeně společným zájmem a život s nimi poskytuje mnoho společných zážitků. Jakmile děti odejdou, hrozí reálná ztráta vzájemných vazeb.

Co s tím? Nejprve, žít i v manželství především svůj vlastní život, vždyť „každý bude odpovídat sám za sebe“ (Ga 6,5). Před Boží tváří mne ani můj partner nezastoupí.

Pokud to jde, najít si společný zájem. Pokud se to nepodaří, je důležité mít k Božímu povolání partnera či partnerky, ale i k jeho či jejímu zájmu, respekt a bude-li třeba, pomoci v jeho naplňování.

A nakonec, nevyhýbat se společným zkušenostem. Potřebujeme žít každý svůj vlastní život, potřebujeme ale žít i společně. Právě ze společně prožitého času rostou pouta, která nás mají sílu podržet v časech krizí a umožní či usnadní nám i společně předstupovat před Kristovu tvář.

Ing. Petr Raus je členem Rady TWR a členem komise CB pro Duchovní zásady a Vyznání víry.