Pavel Plchot: Krása jako pozvání
Od dětství rád čtu. Vzpomínám na chvíle, kdy jsem otevřel knihu, začetl se do prvních stránek a ocitl se na zasněžených pláních, kde se odehrával příběh Bílého tesáka, nebo jsem spolu s Vinnetouem, Old Shatterhandem a dalšími hrdiny mayovek projížděl prériemi Severní Ameriky. Prožíval jsem napětí, bolest i radost spojené s příběhy, a přitom jsem ležel doma v posteli či seděl v křesle.
Audio pouze pro předplatitele
Díky knihám jsem se mohl dostat do mnoha světů a prožít různá dobrodružství. Příběhy, jejich hrdinové a svět, ve kterém žili, to vše vytvářelo prostor pro mě a formaci mého života, mých hodnot, snů a představ o životě.
Podobný vliv na mě měla hudba. Když jsem byl sám doma, pustil jsem si elpíčko nebo magnetofon, zaposlouchal se do hudby a nechal se unášet. Hudba a s ní spojený text mi pomáhaly vyjádřit něco, co bylo ve mně, ale neuměl jsem to jinak „dostat ven“.
Bůh není krásou slov, obrazů, soch či hudby ohrožen. On je zdrojem vší krásy.
Později jsem začal objevovat přírodu – zvláště rád jsem chodil na kopce a díval se do údolí, nechal se inspirovat pohledem do dálky, na různorodost a barvitost krajiny. Lákal mě pohled na horizont a toužil jsem poznat, co je za ním. Rád jsem měl ten pocit dívat se shora, mít přehled a pohledem prozkoumávat krajinu, město, lesy, louky.
Ještě o něco později jsem začal objevovat obrazy. Byl jsem schopen str ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
