Od Sculteta k betonu: Hloupost, která stvořila nerozbitný relikviář
Polovina května 2026 vstoupí do dějin církevní historie bizarním titulkem: „Zloděj zabetonoval lebku svaté Zdislavy.“ Pětatřicetiletý muž relikvii vložil do kbelíku, zalil betonem a plánoval ji utopit v řece. Jednal z náboženského pohnutí – vystavování kostí vnímal jako ohavnost před Bohem a prokletí pro kraj. Policie pachatele bleskově dopadla a soud ho moudře nestrčil do vazby, což dává naději na řešení s chladnou hlavou.
Pro nás, protestanty, to však není nic nového. Stačí zalistovat dějinami a podívat se na známý dřevoryt z prosince 1619, kdy kalvínští kazatelé v čele s Abrahamem Scultetem s podobným „nadšením pro Boží věc“ plenili katedrálu svatého Víta. Vyhazovali relikvie a obrazy a věřili, že tím zlomí duchovní prokletí země. Historie ukázala, jak tragicky tato náboženská pýcha dopadla. Moderní betonový útok v Jablonném je jen osamělou ozvěnou tohoto starého ikonoklasmu.
Zároveň však tento incident otevírá hluboký paradox. Ruku na srdce: Pokud byste dnes chtěli uctít památku své zesnulé maminky tím, že byste její lebku vystavili doma ve skleněné vitríně a zbytek těla uložili do hrobu, moderní zákon o pohřebnictví by vás okamžitě hnal k odpovědnosti. Lidské tělo v legislativě není věc. Historická kontinuita sice katolické církvi dává právo o relikvie pečovat, ale pro lidi mimo tuto tradici (včetně mnoha evangelikálů) zůstává vizuální kontakt s kostmi prostě morbidní.
Způsobená historická škoda je nezpochybnitelná. Nabízí se však kacířská otázka: Musí restaurátoři riskovat zničení osmisetleté křehké kosti při odstraňování betonu? Svatá Zdislava dostala ten nejbezpečnější relikviář na světě, který vznikl sice z hlouposti, ale z autentického zápalu. Pro Pána Boha i pro katolickou dogmatiku je v zásadě jedno, zda věřící uctívají kost viditelnou, nebo zalitou v bloku. Ostatky se po staletí běžně zazdívaly pod oltáře. Co kdyby katoličtí umělci ten betonový monolit jednoduše moderně a úctyhodně ozdobili? Na konci věků při vzkříšení těla Pán Bůh stejně otevře všechny lidské hroby – i ty zabetonované.
Největším rizikem příběhu tak zůstáváme my sami. Česká křesťanská scéna je křehká. Nesmíme dopustit, aby z tohoto činu vznikla další hluboká štěpná linie, jako tomu bylo onehdy kolem vztyčení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Pachatel musí nést odpovědnost za vandalismus, ale církve by měly odpovědět smířením. Vždyť s bratry a sestrami z obou stran toho betonového bloku budeme muset jednou společně vydržet celou věčnost.
