Mistr Brusič (příběh čtenářky)

Po zkušenostech z minulých hlučnějších cest se vzdávám svého sedadla po manželově pravici. Přenechávám je nejstaršímu synovi, jako poslední se protahuji v našem chrysleru do třetí řady sedadel a usazuji se vedle dvou nejčipernějších kluků. Pak zaznívá taťkova modlitba s prosbou o Boží ochranu a vedení na cestě a vyjíždíme do společenství evanglických řádových sester v Schönebecku.

Vzhledem k tomu, že cesta probíhá naprosto v klidu, přemýšlím, jak využít čas jízdy. Rozhoduji se pro modlitbu. V poslední době jsem měla na ztišení tak málo času! Zavírám oči, děkuji Bohu za pomoc s balením, znovu se mu dávám, aby mě vedl a začínám se modlit v jazycích. Je toho tolik, za co bych mohla prosit, ale ze všeho nejvíc bych chtěla být Bohu blíž. Jak to udělat, když ani nevím, kolik času mám? Najednou si ve svém srdci uvědomuji bolest, která roste...

A Pán ke mně začíná mluvit: „Máš ve svém srdci překážky. Jsou tam otázky: Proč musím prožívat tolik bolesti v rodině, v církvi, když jsem ti, Bože, dala svůj život a snažím se tě následovat? Proč na nás přicházejí nemoci, proč naše děti, které jsme se snažili vést k tobě, touží po světských zábavách a proč mě to tolik bolí?“

Odpovídám: „Ano, Pane, je to tak, ale co s tím, mám dělat?“

„Chci ti teď dát odpověď.“

V duchu vidím před sebou brus a vedle něj dvě skleněné číše – jedna je hladká, druhá nádherně vybroušená. A pak mi Pán vysvětluje: „Ty číše jsou lidé. Brusem jsou všechny životní těžkosti, bolesti, zranění, nemoci, smrt blízkých, hřích, prostě utrpení. Každá číše bude broušená. Ale je důležité, kdo ji drží v ruce. Když ji vezme do ruky neodborník, na brusu ji rozbije. Pokud bude v dlaních mistra, stane se nádhernou a vzácnou, ozdobou Božího království. Ten nešika, který člověka ničí, je ďábel. Kdo je pevně v Boží ruce, nemusí se broušení bát. Skrze bolesti a soužení se stane vnitřně krásným a vzácným člověkem. A ještě něco... Po broušení je potřeba číši umýt a vyleštit. Kristova krev tě obmývá od hříchu. Leštění, to je práce Ducha svatého, který se tě dotýká a způsobuje, že můžeš zářit radostí a pokojem.“

Tenhle pohled na utrpení mě úžasným způsobem osvobodil a já jsem se pak mohla radovat. A jaké bylo slovo v Německu? Hned na prvním shromáždění kazatel nabádal: „Řekněte Bohu: ‚Pane, dělej si se mnou, co chceš.‘“ Už jsem se nebála!

Když dnes procházím kolem výloh s nádherně broušenými vázami, mísami a poháry, zmírním krok, prohlížím si je a vzpomínám na povzbuzení svého Mistra brusiče.

Ještě slovo naděje pro ty, kteří byli rozbiti na střípky: Nebeský Otec je Mistr! V pláči pokání nás dokáže roztavit a svým Duchem z nás vytvořit zcela nového člověka, novou nádobu. V pravý čas ji pak vybrousí, aby zářila k Boží chvále.

Autorka je členkou KS Liberec. 
Článek byl původně publikován v Životě víry 2006/4.