Lucie Holden: Co dělat, když mi v modlitbě utíkají myšlenky?

(Audioverze bude k dispozici v nejbližších dnech.)

Někdy máme strach se modlit špatně. Často lidé mluví o tom, že se nechtějí modlit nahlas, protože nevědí, jestli se modlí „správně“. „Modlit se umějí ti duchovní, ti vyspělejší ve víře, pastoři, kázající. Mně to tak nejde...“ Bohu přitom nejde o počet slov ani o to, jak modlitba zní. Někdy jsou naše modlitby, pravda, trochu jednoduché: Dej, pomoz, promiň. Ale vadí to Bohu? Pokud je nebeský Otec lepší než jakýkoliv pozemský, pak věřím, že bude mít radost vždy, když se s ním jeho děti rozhodnou mluvit. Přesto modlitbu často vnímáme jako „práci“ nebo „výkon“. Něco, co bychom měli dělat víc a líp.

Pokud chceme něco změnit v modlitbě, možná to bude vyžadovat změny i jinde.

Bůh mi k tomu nedávno ukázal tento obraz: Když s našimi dcerami pečeme sušenky, je to většinou docela legrace. Jsou jim dva a čtyři roky, takže se čas od času něco rozlije, rozsype a občas je něčeho víc, než bylo v receptu uvedeno. Naposledy jsme měli sušenky trochu víc naslano než nasladko. Když pečeme s nimi, je to mnohem pomalejší, chaotičtější a rozhodně méně efektivní. Kdybychom si ale měli vybrat, jestli péct s nimi, nebo bez nich, odpovíme: S nimi! To nejlepší na společném pečení jsou totiž právě zážitky, smích a vztah.

Věřím, že náš nebeský Otec to s námi má podobně. Bůh nás k modlitbě nevyzval proto, že by nás tak nutně potřeboval. Chce sušenky péct s námi, protože mu jde o vztah s námi. Na rodiči závisí většina věcí – nákup surovin, zapnutá trouba, recept, zaplacená elektřina... Ani my pomoc našich maličkých nutně nepotřebujeme. O co víc náš Otec nepotřebuje nás! O co víc s námi touží trávit čas a „péct“ společně. 

Umění čekat 

Na modlitbě je něco nádherného a hlubokého – je jako tajemné hlubiny. Pokud se do nich sami nepotopíme a nezažijeme je, je těžké si je vůbec představit. Vždy máme kam jít hlouběji a je zde víc, o co můžeme prosit. Modlitba nemění jen okolnosti kolem nás, ale také nás uvnitř. Čas v modlitbě občerstvuje naši duši. Čekat, být v tichu...

Ne vždy ovšem vidíme výsledek hned. Zvykli jsme si, že desetivteřinové načítání je „strašně dlouhé“ – ale u modlitby čekáme někdy mnohem déle. A to nás může odrazovat. V kombinaci s rychlou dobou a hektickými životy může být modlitba skutečně náročnou disciplínou. Možná proto bude potřeba udělat víc než se jen „začít víc modlit“. Možná bude třeba učit se být bez obrazovek, být v tichu, sami se sebou, omezit konzumaci rychlých videí. Naše schopnost udržet pozornost je dnes pořádně rozhozená. Pokud chceme něco změnit v modlitbě, možná to bude vyžadovat změny i jinde.

A co tedy s tím, když mi myšlenky utíkají? Je to jednoduché. Co když trik nespočívá v tom, myšlenky zastavit a vypnout je? Co když jde o to, vzít Boha s sebou tam, kam naše mysl zabloudí? Když se nám mysl zatoulá, nemusíme se za to stydět a nutit se „vrátit se zpět“ do rozhovoru s Bohem. Můžeme jít za tou myšlenkou a vzít Boha s sebou. Postupně si tak zvykáme, že modlitba není ohraničený čas „zbožného soustředění“, ale způsob, jak nebýt na cestě se svými myšlenkami sami.

Další věci, které při modlitbě hrají roli:  

Prostředí. Na tom, kde se modlíme, záleží. Mít vyhrazené modlitební místo, jít na procházku, pustit si hudbu, být v tichu... Každému může vyhovovat něco jiného.

Rytmus dne. Každý z nás má činnosti, které se opakují každý den – vstáváme, jedeme do práce nebo do školy, čistíme si zuby, jdeme spát. Je možné zapracovat modlitbu do už zajetého rytmu dne. Začněte 15 minutami, a uvidíte.

Pohyb, psaní, malba. Taktilní (dotykové) činnosti pomáhají některým z nás zůstat přítomní. Své modlitby si můžeme zapisovat nebo si při nich dělat poznámky. Když si například zapíšeme témata, která nás napadají, později bude snazší se k nim v modlitbě vrátit. Když si zapíšeme úkoly, na které nesmíme zapomenout, možná bude snazší se v modlitbě soustředit.

Upřímnost. Někdy se v modlitbě kontrolujeme – máme pocit, že nemůžeme říct všechno. Ale Bůh vyzývá k hluboké a upřímné modlitbě. Žalmy jsou takových modliteb plné. Když se nás někdy lidé ptají, jak se máme, nechceme jim odkrýt vše, a tak řekneme jen: „Dobře.“ Bůh ale touží po upřímném, hlubokém rozhovoru.

Co radil Ježíš?

Je zajímavé, že Bible neposkytuje žádný přímý návod, jak se modlit – dokud to nenabídne sám Ježíš v Matoušově evangeliu (Mt 6,6–13): „Když ty se modlíš, vejdi do svého pokoje, zavři za sebou dveře a pomodli se k svému Otci, který je v skrytu ... Když se modlíte, neopakujte naprázdno slova jako pohané ..., vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve, než jej poprosíte.“

Pak následuje Modlitba Páně. Nádherná modlitba, kterou se modlil sám Ježíš. Je v ní obsaženo jeho srdce a jeho postoj k Otci. Jsou v ní hluboké pravdy o Bohu i praktické prosby pro nás. A všimněme si, že není dlouhá ani složitá. V modlitbě totiž nejde o to, kolik toho řekneme nebo jestli to zní dobře. Je to místo, kde se formuje náš postoj. Kde se učíme říkat: „Ne moje vůle, ale tvá.“

Modlitba, která se stane naším dýcháním – něčím, bez čeho si nedovedeme představit život –nezačíná tak, že ji budeme „dělat správně“. Začíná tím, že se prostě začneme modlit. Se vším, kdo jsme a jací jsme – i s těmi utíkajícími myšlenkami.

Autorka spolu se svým manželem Justinem slouží mladým lidem a mládežím v rámci KAM. Je členkou AC Liberec.