Lubomír Ondráček: Kdo může být starším sboru a co je jeho úkolem?

Písmo nám nedává jasné instrukce ohledně struktury církve. Protože církev není organizace, ale tělo, tedy organismus, nebudou otázky struktury tou hlavní věcí a struktura se bude lišit podle místních a dobových souvislostí. Protože je církev viditelným projevem Božího království, projevuje se v církvi Boží autorita. Bůh svoji autoritu velmi často vykonává nepřímo skrze delegované autority. Přes některé nezodpovězené otázky ohledně struktury je zřejmé, že v církvi Bůh vykonává svou autoritu skrze delegovanou autoritu místních starších.

O starších je v Nové smlouvě mnoho míst. Předně se o starších mluví vždy v množném čísle. Je to vždy určitý orgán, který vykonává autoritu dohromady, i když v jednotlivých oblastech mohou samozřejmě vystupovat starší jako jednotlivci. Dále je termín starší vždy používán jako popis určité služby nebo funkce, nikoli jako titul (to se netýká jen starších, ani o apoštolech nikdy nečteme jako o lidech s titulem – např. apoštol Pavel nebo apoštol Petr, ale také jako o popisu jejich funkce – Pavel, apoštol Ježíše Krista).

Podmínky služby

Pavel v dopisech Titovi a Timoteovi popisuje charakter starších. Někdy je 3. kapitola První Timoteovi chápána jako určité požadavky na staršího. Myslím si, že Pavel ve skutečnosti popisuje podmínky, za jakých může někdo úkol staršího naplnit. Pavel sám v Efezu sloužil tři roky a ustanovil tam první starší. Poté do Efezu přichází Timoteus a dále tam slouží. Pravděpodobně docházelo v povolávání starších a diakonů k nějakým nepořádkům. Timoteus je vyzýván, aby nevzkládal ruce rychle – tedy aby nikoho ukvapeně nepověřoval nějakým úřadem – a Pavel mu dále popisuje, jaké charakterové vlastnosti má starší mít (protože ve Skutcích čteme, že při rozloučení s Efezskými staršími Pavel mluví o hltavých vlcích, kteří mezi nimi povstanou, a Jan ve Zjevení píše do Efezu v některých oblastech kritický dopis, je vidět, že v Efezu mohli být povoláni starší, kteří nesplňovali kritéria Písma).

Chybné ustanovování starších je pravděpodobně jednou z největších překážek zdravého života církve.

Text v 1Tm 3 mluví předně o charakteru a v podstatě říká, že pokud někdo nemá v pořádku rodinu, nemá dobrou pověst uvnitř církve nebo vně církve ani nezvládá své jednání (závislost, hněv, lakota), nebude moci úkol staršího dobře plnit. Myslím, že to je ochrana jak pro církev, tak pro konkrétního člověka. Pokud je za staršího, resp. diakona povolán člověk, který nesplňuje tyto podmínky, poškodí církev, ale poškodí i sebe. Neobstojí v tlaku, který na něj bude Satan vyvíjet, a může dokonce upadnout až do Ďáblova odsouzení, pohanění a léčky.

Chybné ustanovování starších je pravděpodobně jednou z největších překážek zdravého života církve. Ukvapenost a liberálnost v ustanovování starších není v žádném případě na místě. Pokud někdo nesplňuje podmínky v Písmu zmiňované (zdůrazňuji, že podmínkou není dokonalost), neměl by být jako starší povolán.

Úkoly staršího

V 5. kapitole První Petrovy o sobě Petr mluví jako o starším a dává se za příklad ostatním. Ve druhém verši píše: „Paste Boží stádo, které je u vás.“ Všichni starší si musí klást otázky, jak mají tento Petrův požadavek naplnit. Je zřejmé, že tento úkol se opět týká celého staršovstva. Neznamená to, že by všichni starší měli být svým obdarováním pastýři, ale péče pastýře o stádo je příkladem pro službu starších v místním sboru. Požadavek na péči o ty, kteří jsou „u vás“, ukazuje na omezený úkol starších pro místní sbor a je také jedním z podkladů pro závazné členství v místním sboru. Pastýř potřebuje znát, kdo patří do jeho stáda, starší musí vědět, o koho má pečovat, a lidé by měli vědět, kdo je jejich starší („Znejte ty, kteří mezi vámi pracují.“ 1Te 5,12).

Jaké jsou tedy úkoly staršího v místním sboru? Použijme příklad pastýře pečujícího o stádo.

Vedení – stádo kráčí za pastýřem a stejně by sbor měl být veden staršími. Musí vidět dál, sledovat vizi sboru a cíl, kam chtějí dojít. Jsou zodpovědní za sbor a Bůh po nich bude požadovat, aby vydali počet ze své služby.

Sycení – pastýř dovádí ovce na zdravé pastviny a k čisté vodě. Jeho úkolem není ovci cpát trávu do tlamy, ale dohlížet, aby měla zdravou stravu. Schopnost učit je jediná podmínka obdarování staršího v 1Tm. Neznamená to, že každý starší musí být učitel a kazatel, ale jako orgán musí staršovstvo vyučování zajistit a musí střežit hodnoty sboru, učení a morálku. Starší ovšem nejsou zodpovědní za to, jestli členové sboru zdravé učení přijímají a slovy Písma se řídí. Za to jsou zodpovědní jednotliví členové sami.

Ochrana – stádo někdy napadne vlk nebo medvěd. Pastýř riskuje své zdraví a život a tomuto útočníkovi se postaví. V prorocích je dokonce výzva, že dobrý pastýř se přetahuje o ovci i v případě, že ji dravec již uchvátil a vytrhne mu z tlamy alespoň ucho nebo nohu. Starší by se měli stavět do boje za stádo, bojovat za jednotlivé členy a mít nesmiřitelný postoj vůči satanským útokům. Do této oblasti myslím patří i citlivé varování před falešným učením a před falešnými bratřími. Úkolem starších není uzavřít sbor do nějakého ghetta, kdy členové sboru nesmějí mít kontakty s jinými sbory a jinými křesťanskými hnutími, ale starší nesmí rezignovat na svoji zodpovědnost a z obavy před nařčením ze sektářství nebo ovládání lidí sbor nevarovat a nechránit.

Hodnocení – ve 34. kapitole Ezechiela se píše o špatných pastýřích a o zaslíbení dobrého pastýře. V 16. verši je napsáno: „Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.“ Jedním z úkolů staršího je rozhodnout, která ovce je slabá a potřebuje pomoct, která je naopak tučná a potřebuje prohnat. Pokud se nevykonává takový soud, vykonávají pastýři svou službu špatně. Může dojít k tomu, že nějaká tučná ovce (nějaký sebespokojený člen sboru, který nechce růst a vyžaduje stálou pozornost) je neustále opečovávaná a váže pozornost starších, ale některá slabá nebo nemocná ovce je přehlížena a není ji poskytnuta náležitá péče.

Pozornost a péče – to jsou dvě rozdílné věci. Starší by měli věnovat pozornost celému sboru a nikdo by neměl být přehlédnut. Často jsou zanedbáváni ti, kteří věrně slouží a nemají žádné pastorační problémy. Samozřejmě se o tento úkol musí starší podělit, protože ve větším sboru těžko projeví každý starší pozornost každému členu sboru. Někteří členové sboru ale potřebují speciální péči, a tu by jim starší měli poskytnout buď osobně, nebo zajistit péči nějakým jiným obdarovaným služebníkem. Této péči musí ale předcházet hodnocení, neboť jinak dochází k problémům zmíněným v předešlém odstavci.

Řešení sporů – o tom je zmínka také v Ezechielovi 34 a Pavel Korintské vyzývá, aby se nesoudili před světskými soudy. Starší mají být mírní mimo jiné také proto, aby v této oblasti mohli posloužit a napomáhali k udržení vztahů lásky a jednoty v místním sboru.

Motiv služby

Bůh hledí k srdci a motivy jsou velmi důležité. Nejinak je tomu u služby staršího. Některé věci jsou již zmiňovány v 1Tm 3. Petr v 1Pt 5 o službě starších píše, že nemá být z donucení, ale dobrovolně, ne z nízké zištnosti, ale ochotně, ne jako páni, ale ti, kdo jsou vzorem. To jsou velmi důležité věci. Staršího nemůže někdo dělat jen proto, že se nikdo jiný nenašel. Musí tuto službu dělat rád s vědomím Božího povolání. Zištnost se nemusí týkat jen financí, ale například vnitřního sycení ze služby, hledání pochvaly u lidí a pýchy na určité vedoucí postavení. Pokud se takovéto věci objeví u kandidáta, neměl by být jako starší povolán. Pokud se objeví u staršího, který již ve funkci je, měli by ho ostatní starší napomenout a případně i odvolat.

Klíčové je, že starší nevládnou, ale jsou příkladem. V církvi nejde o pyramidální strukturu. Ten, kdo stojí v čele, vede, ale je přitom služebníkem všech. Starší by měl ostatní motivovat svým životem a svým následováním Pána. Měl by být objektivně schopen říci s Pavlem: „Buďte moji následovníci, jako já Kristův.“ Pokud starší není vzorem a svou autoritu si vynucuje a ostatní mu prokazují úctu jen z důvodu jeho funkce, nikoli z důvodu jeho horlivého života následování Krista, je takový starší na špatném místě.

Lubomír Ondráček je hlavním pastorem sboru KS Praha a členem Užšího výboru KMS.
Článek byl původně publikován v Životě víry 2005/10.