Hana Pinknerová: Zlý sen

S ulehčením jsem si oddechla, že to byl jen sen a já ležím ve své příjemné posteli. Zachumlala jsem se hlouběji do peřiny, ale nemohla jsem hned tak usnout. Možná jsem ani hned usnout netoužila, protože to by honička mohla začít nanovo. Vzpomněla jsem si, že když jsem byla malá, často se mi zdávaly nějaké ošklivé sny. Spávala jsem tehdy v ložnici s babičkou a dědečkem. Oni v obrovské manželské posteli a já na gauči. Rodiče s bráchou spali ve vedlejším pokoji. Kdykoli jsem se tehdy v noci probudila nějakým zlým snem, honem jsem lezla do postele k babičce. Úplně pohodlně jsme se tam vešli všichni tři. Pamatuju si, že jsem vždycky zašeptala: „Babi, můžu jít za tebou?“ Ona jen beze slova nadzvedla peřinu a už jsem tam byla. Pěkně jsem se k babičce přitulila a žádné příšery ze sna (ani ty, co bydlely ve tmě pod postelí) neměly šanci. Byla jsem v bezpečí.

Moje dcery to vlastně dělají také tak. Když je pronásledují špatné sny, běží se schovat ke mně do postele. Tam nacházejí i řešení svých nočních nespavostí. Usínají hned. Můj spánek je tím sice značně omezen, protože nemáme tak velikou postel, jako mívali dědeček s babičkou, ale myslím, že občas to nevadí. Jen ať se cítí bezpečně.

Jak jsem tak nemohla usnout, přemýšlela jsem si o tom, co budeme zítra probírat s Adélkou v našem domácím vyučování, jak jí vysvětlím ty předložky a že hned ráno musím nachystat test na slovíčka z angličtiny. Taky mě napadlo, že musím vrátit knížky půjčené z knihovny, a zamýšlela jsem se nad tím, kde by asi tak mohla být ta druhá modrá ponožka. V prádle byla určitě jen jedna. Pak už to došlo tak daleko, že jsem plánovala nákupy potravin a moc nechybělo, abych si je šla zapsat. Spát jsem nemohla.

Jak to bývalo hezké, když jsem byla ještě malá... ten pocit bezpečí. Ta jistota, že někdo větší, silnější, moudřejší než já všechno vyřeší. Stačilo uchýlit se do babiččiny náruče. Škoda, že už nejsem malá. Škoda, že nemám kam si vlézt. Jasně, mám tady hned vedle svého muže, který je taky větší, silnější a moudřejší než já a skoro všechno vyřeší, ale toho teď nechci budit. Už tak je div, že spí, zatímco já se převracím z boku na bok a pořád sebou vrtím. Já se vlastně ničeho nebojím, ani nemám žádné starosti, nic mě nebolí, žádná úzkost mě nesužuje. Jen nemůžu spát.

A pak mě napadla taková docela ztřeštěná myšlenka. Co kdybych si zkusila představit, že se tulím do náruče nebeskému Tátovi. Nevím samozřejmě, jak bych teologicky obhájila nebeskou Boží postel, ale když je všude přítomný, klidně může být i v mé posteli. Tak jsem si představovala, že mu špitám: „Tati, můžu jít za tebou?“ On mě objal, já jsem se schoulila s pocitem bezpečí a pak už jen vím, že ráno drnčel budík a já jsem se nemohla probudit.

Článek původně vyšel v Životě víry 2006/4.