Bůh věděl, že mě dítě změní (příběh čtenářky)
Svoje rodiče jsem jako malá nikdy nepoznala. Byli závislí na tvrdých drogách a o své dítě zájem neměli (a nemají doteď). Po mém narození si mě do péče vzal můj dědeček, který žil se svou manželkou a dcerou v Liberci. Chodila jsem do školy, ale mezi spolužáky jsem nezapadala, protože jsme byli chudí. Pořád jsem nosila do školy lístečky, že nemám na divadlo, na SRPŠ nebo na různé výlety. Roli hrálo i to, že jsem byla z romské rodiny. Celkově jsem byla divná, jiná. Neměla jsem návyky jako ostatní děti. Před školou jsem nechodila ani do mateřské školy, protože tehdy nebyla povinná. Ve škole mě děti šikanovaly a nikdo se se mnou nebavil.
(Audioverze bude k dispozici v nejbližších dnech.)
Sama ani nevím jak, asi kvůli té samotě, jsem začala věřit v Boha. Byla to taková jednoduchá dětská víra. Měla jsem za to, že je jen jeden Bůh, jedna víra, jedno náboženství. Bůh byl můj jediný a opravdový kamarád, mohla jsem se s ním bavit od rána do večera a říct mu úplně všechno.
Věděla jsem, že když se mi nepodařilo přestat brát drogy v těhotenství, sama to nezvládnu.
Změnilo se to, když mi děda umřel. To mi bylo asi deset. Zemřel poměrně mladý, myslím, že mu praskl žaludeční vřed. Velmi mě to ranilo. Okamžitě jsem přestala v Boha věřit a obrátila se k němu zády, začala jsem na něj nadávat. O Pánu Bohu jsem vlastně nevěděla vůbec nic. Moje představa o něm byla taková, že kdyby existoval, nevzal by mi jediného blízkého člověka, kterého jsem měla.
Po dědově smrti jsem se dostala do dětského domova, a to bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát. Tam jsem byla pop ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
