Z mlčení roste dvojí život. Pár myšlenek k selhání Philipa Yanceyho
Velmi se mě dotklo, když jsem četla, co se stalo kolem Philipa Yanceyho. Pro některé čtenáře je to senzace: Zase křesťan, který byl vidět, který psal knihy, byl oblíbený, úspěšný, prodal miliony výtisků a pro mnoho věřících byl hlasem milosti, víry a naděje. Jenže pro jiné je to spíš další těžká rána. Kvůli bolesti, kterou takové selhání způsobí nejbližším, ale i těm, kteří toho muže obdivovali.
Není to poprvé, co o podobném selhání slyšíme. Možná právě proto se ve mně mísí smutek a bolest. Z toho, že člověk dokáže (umí) žít dvojí život – být veřejně hlasem víry, a přitom si potichu pěstovat tajemství, které rozkládá důvěru, rodinu i vlastní duši.
Mám k tomu spoustu otázek. Jedna mi vyskočila okamžitě: Jak je možné, že osm let trvala vazba dvou lidí, kteří k sobě nepatří, a nikdo v okolí na to nereagoval? Nebo reagoval, jen to nikdo neslyšel? Nebo tam reakce nebyla vůbec? A pokud nebyla, pak to není jen selhání jednoho člověka.
Další věc, na kterou jsem alergická, je rychlé a laciné vysvětlení „Tak mu asi doma něco nefungovalo“. Mimochodem, i to občas ohledně Philipa v médiích zaznívalo – že jsou každý jiný a že jim trvalo, než se sžili... Mrzí mě, když to slyším. Jednak proto, že to často přesouvá vinu na manželku (v jeho případě) – a to je nefér. A jednak proto, že lidské srdce je složitější. Ano, existují období únavy, vyhoření, krize středního věku, pocity prázdna, frustrace, osamění. A stačí i nevinná sympatie, která se může rozvinout. Ale pokud se bavíme o osmi letech, je těžké to zúžit jen na tělo a hormony. Tady nejspíš nejde jen o sexuální moment. Často jde o dlouhé citové spojení, o to, že se dvě duše navážou, přestanou hlídat hranice, a tajemství začne mít vlastní život.
A tady si uvědomuju jednu věc: Duše je zranitelná. Někdy ještě zranitelnější než tělo. Tělo může být strženo jedním momentem. Ale duše se často posouvá po kouskách, po drobných ústupcích.
Zároveň nechci míchat věci, které se míchat nemají. Je rozdíl mezi tím, když někdo (stále takové případy vyplouvají na povrch) sexuálně zneužije více lidí a když někdo žije dlouhodobě v mimomanželském vztahu. Jedno je predátorské zlo a zneužití moci, druhé je hluboká zrada a rozklad slibu. Obojí je vážné. Ale není to totéž. Měli bychom být opatrní, abychom nezačali střílet na všechny strany, a především ne na ty, kteří jsou už tak obětí – manželku, děti, rodinu.
Jedna žena napsala moudrá slova: Pokud čteš jakékoli knihy nebo posloucháš kázání (já přidávám hudbu, filmy), vždycky právě posloucháš a čteš slova hříšníků.
Hřích ničí. Tajný hřích zvlášť – protože zabíjí všechny kolem.
Ještě jednu věc ale potřebuji napsat: Ti, kdo stojí vepředu, bývají často osamocení. Hodně se od nich čeká, hodně se na ně spoléhá. A jakmile by přiznali slabost, hrozí, že ztratí kredit.
Kdo z nás chce od vedoucích, vlivných, celebrit slyšet „Dnes bojuju, dnes padám, dnes potřebuju pomoc“? Málokdo to totiž unese. A tak se mlčí. A z mlčení roste dvojí život.
Možná je čas, abychom si my křesťané položili nepříjemnou otázku: Nepřispíváme někdy k tomu, že lidé na stupíncích slávy nemůžou žít pravdivěji? Nezbožšťujeme je? Nechceme od vedoucích spíš image než čisté srdce?
Proto bych chtěla z tohohle smutného příběhu vytěžit aspoň jednu dobrou věc: výzvu k transparentnosti. K tomu, abychom se nebáli žít otevřeně, měli nastavené hranice, měli v blízkosti lidi, kteří se mohou ptát přímo, a mít odvahu říct „Potřebuju pomoc“ dřív, než bude pozdě. Kvůli rodině, kvůli přátelům, kvůli Bohu. A modleme se za Philipa i jeho rodinu.
Převzato se svolením z facebookového profilu Jiřiny Giny Čunkové. Autorka je zpěvačka a skladatelka známých českých křesťanských písní.
