Ukrajinská zima a mateřídouškový čaj

Kochám se tou krásou. Nohy a uši mě začínají trochu zábst, ale to nevadí, to přece k normální zimě patří. Dokonce je to příjemné. Vždyť za chvíli budu doma, u teplého topení. Sníh mi křupe pod nohama a já děkuji. Děkuji, Pane, že jsi nám dal tak nádhernou zimu!

Lahodná vůně mateřídouškového čaje naplnila celý obývák. Hřeji si zmrzlé ruce o horký hrnek a děkuji (po kolikáté už?) svým kamarádkám Darje a Aničce, které mi v létě tuhle dobrotu přivezly ze své rodné Ukrajiny. Mám ten čaj ráda. Miluji jeho vůni. Evokuje ve mně představy prosluněných ukrajinských mezí a strání, nad nimiž se vznáší právě tato omamně příjemná vůně mateřídoušky...

Darje a Aničce je teď těžko. Vlastně jim je těžko už od jara 2022, kdy je neustálé útoky ruských agresorů vyhnaly z rodného Slovjansku. Ale teď, kdy já si užívám tu nádherně zasněženou zimu, je jim zvlášť těžko. I na Ukrajině je letos výjimečná zima. Jenže to, co se u nás jeví jako romantika, to, co nám přináší radost, pro ně představuje hrůzu, a často doslova smrtelný problém. Cynický nelítostný nepřítel cíleně rozbombardoval ukrajinské elektrárny. Zatímco u nás je příjemných minus pět, a když je velká zima, tak minus deset, u nich je v těchto dnech minus osmadvacet. Zatímco já se po procházce vracím do vytopeného bytu, dám si teplou sprchu a vypiju si čaj, abych mohla dlouho do noci pracovat na počítači s internetem, Darja s Aničkou se promrzlé z venku vracejí do bytu, kde je pět stupňů „tepla“. Sprchu si nedaly už týdny, protože teplá voda dávno není. Ve skutečnosti teď dokonce neteče žádná voda, protože vodovodní trubky v nevytápěných domech nejdřív zamrzly, a pak popraskaly. Čaj si musejí uvařit na nedávno koupeném provizorním plynovém vařiči (díky Bohu alespoň za takovou možnost!). Sedět do noci za počítačem ani nikde jinde nemohou: Nemají elektřinu, nefunguje internet a zima v bytě nedává šanci aspoň chvíli v klidu posedět.

Když energetici každý den na chvíli elektřinu zapnou, holky nevědí, co dělat dřív: nabíjet mobily a počítače, vařit, pustit pračku, ohřát vodu, aby se člověk mohl trochu umýt… Rychlými pohyby v nacvičeném pořadí dělají vše najednou a při tom se modlí, aby elektřina vydržela slibované tři hodiny. Nejednou totiž nečekaně vypadne už po pár minutách, ani voda na čaj se nestihne uvařit.

Až já půjdu ve svém lehkém pyžamu spát a v posteli si ještě chvíli budu číst, ony, navlečené do mnoha vrstev oblečení, v čepicích a rukavicích, schované pod všemi dekami, které doma mají, se už od raného večera budou snažit trochu zahřát a usnout, aby ráno z vyhřáté postele vstaly znovu do toho mrazivého bytu bez elektřiny a vody. Na improvizovaném vařiči si uvaří čaj a vyjdou ven do minus patnácti (přes den se přece jen proti noci trochu oteplí) za svými povinnostmi. A zatímco já se mohu těšit, až se vrátím domů, protože vím, že tam je teplo a příjemně, ony se návratu skoro bojí, protože doma je zima a není tam tolik pohybu jako venku. Vlastně doma nezbývá než dočkat se chvíle, kdy na sebe znovu navléknou všechny ty vrstvy oblečení a zalezou pod deky…

Pomyšlení na Darju a Aničku i na další ukrajinské přátele a na vojáky v poli kazí mé nadšení z krásné zimy. Mně by se líbilo, kdyby trvala ještě celý únor. Oni se modlí, aby skončila zítra…

Upíjím chutný ukrajinský čaj a jeho vůně ve mně probouzí naději. Jistotu. Ano. Sebekrutější zima má svůj konec. Jaro se blíží. Už jen měsíc. Ještě měsíc vydržte, Darjenko a Aničko. Ještě pár týdnů vydržte, drazí Ukrajinci. Na ukrajinské meze a stráně brzy znovu zazáří teplé slunce a ony se rozvoní omamnou vůní mateřídoušky. I sebenelítostnější válka jednou skončí. A vy zase budete sedět v útulně vytopených bytech s teplou vodou, budete popíjet čaj (kdo ví, možná právě mateřídouškový) a po nocích si budeme chatovat, protože internet i elektřina budou pro vás čtyřiadvacetihodinovou samozřejmostí. Žehnám vám, milé kamarádky. Žehnám vám, drazí Ukrajinci. Žehnám vám vytrvalostí, pokojem, nadějí. Žehnám vám životem!

Dopíjím voňavý ukrajinský čaj a usedám k počítači…