Tomáš Dittrich: Víc než vděčnost?

Obědval jsem doma s vnoučkem a asi mi budeš věřit, že manželka a babička v jedné osobě připravila lahodné jídlo. Pak jsem zašel do vrátnice nedalekého podniku, kde pracuje kamarád ze sboru. Měsíc jsme spolu nemluvili, tak jsem se zastavil na firemní kafe. Už to tam mám vyzkoušené, bylo skoro stejně dobré jako v té cukrárně. Ke kávě jsem přinesl zákusky.

Pak jsem se hodinku slunným zimním odpolednem procházel se psem (když jsou u nás vnoučata, většinou to mám za úkol). Doma jsem si potom hrál s vnukem (mladší Lea byla nemocná, tak jsme tentokrát Dáňu měli samotného). Byl jsem nadšený z jeho zájmu o přírodu (četli jsme knížku, byly v ní i kontrolní otázky, učili jsme se poznávat stopy, prostě jsme se spolu nenudili). Pak jsme hráli mlýn, mou oblíbenou hru, ve které jsem zamlada nebyl zvyklý prohrávat. Pětiletého Dáňu jsem nešetřil, ale těšilo mě, že prohrál se ctí. Zároveň jsem na jeho hře vnímal, že nebude trvat dlouho, a bude hrát líp než já.

Pak jsem ho odvedl domů ...