Tomáš Dittrich: Odvrácená strana odpočinku

Ta tichá, trochu ojíněná nostalgie vzpomínek... Matně si připomínám, jak jsem v první třídě zjistil, že dárky o Vánocích nenosí Ježíšek. Bytostně si pamatuji, jak jsem na Štědrý den viděl a cítil, že jsou na sebe cizí lidé na ulicích a v tramvajích zvláštně milí a hodní (to už dnes možná vypadá trochu jinak). Pamatuji se na několik svých pubertálních Vánoc, kdy jsem měl špatné pocity z toho, že jsem od svých hodných rodičů dostával příliš mnoho dárků.

Také vzpomínám na to, že jsem jako nevěřící studentík nějak chtěl následovat Krista a úplně cizího turistu odněkud z Latinské Ameriky jsem svým vyděšeným rodičům přivedl jakožto poutníka na štědrovečerní večeři. V životě jsem prošel také nihilistickým obdobím, kdy mi připadalo, že vlastně Vánoce není nic jiného než pár dnů volna navíc. Měl jsem při tom existenciální pocity, čítalť jsem tenkrát Camuse. A také si vzpomínám, jak jsem rok dva před svým obrácením prožil na Štědrý večer zvláštní, mám jistotu, že nadpřirozený, pokoj: sám někde v Krči na stráni, nad světýlky oken...

Vánoce máme většinou rádi. Vánoční klid ale bývá draze vykoupen. Pár dní volna musí zaměstnanec (určitě nejen zaměstnanec KMS) předem odpracovat, protože v prosinci prostě není o týden méně práce než v jiných měsících. Také zvyk tzv. vánočního úklidu dává často zabrat – fyzicky, a než k němu dojde, často také psychicky. Přitom není nikde dáno, že by se mělo uklízet zrovna před Vánoci, když mytými okny vtéká do pokoje zima. A konečně i nákupy jídla a dárků a různé nadbytečné kuchtění...

Na svatého Sameta (rozuměj 17. listopadu) jsme letos* s manželkou vyjeli na prodloužený víkend jen sami, bez dětí. Hodní američtí misionáři nás pustili do svého krásného příbytku v malém městečku a my jsme měli čas opravdu jen pro sebe. Snažíme se vyjet na víkend zhruba dvakrát za rok, aby si od nás děti trochu odpočinuly, tentokrát to však nebyl víkend, ale ještě o den navíc!

Jak jsme si to užívali! Výlet do okresního města, jídlo v restauraci, procházky v noci po kočičích hlavách přízračného maloměsta, v jehož části na kopci se zastavil čas někdy před čtyřiceti lety... Kouř z hnědého uhlí a dříví z komínů pamatuji z ještě dávnějších dob, a tady byl najednou opravdický, nefalšovaný, nenapodobitelný... Na procházky v takovém nečase Tě ovšem něco vyhání jen proto, aby Ti pak bylo doma o to tepleji a útulněji. Na tom jsme se, ještě chviličku po návratu prolezlí větrem a vlhkým chladem mokrého sněhu, s manželkou shodli.

Tolik odpočinku jsem už dlouho nezažil, ani ne tak časově, jako co se týče intenzity. Vzal jsem si s sebou sice ze zvyku nějakou práci, ale ani jsem na ni nesáhl. Dočetl jsem tam naproti tomu krásný středověký cestopis o pouti až na konec světa. Nad jeho stránkami jsem si užíval hrdinství rytíře Žehrovského, který vyhrál všechny zápasy, ke kterým byl vyzýván, kromě vrhání sochorem kdesi ve Španělsku, a který zachránil před lupiči svého druha, autora cestopisu pana Šaška, když se opozdil na horské stezce v Pyrenejích. Členové výpravy při tom museli podlézt pod svými koni, neboť cesta byla tak úzká, že se na ní kůň otočit nemohl.

Hrdinství dávných Čechů, moje hořké porážky ve scrabblu, i když jsem se tolik snažil, prostor pro opravdovou blízkost, čas si popovídat o všem, na co nebylo kdy v minulých dnech, odpočinek, že by se snad dal krájet...

Ale zato potom doma... Ten nepořádek! Jsem pyšný na dceru, která si sama dokáže ušít červenou sukni s volánky o spodním obvodu 430 cm, prý aby se točila, ale... ze mně ne zcela jasných pohnutek ji nějak nemohla šít během uplynulých tří dnů, a tak začala v neděli večer, krátce před naším příjezdem. Stačila všechno pěkně rozložit po podlaze v obýváku a výsledný dojem přinášel navrátivším se marnotratným rodičům vystřízlivění. Kluci se do toho za chvíli slétli z oddílových výprav. Najednou bylo po celém bytě spousta uzené „vůně“ od táboráků a spolu s Johančinou nastříhanou látkou hromady špinavého, ale opravdu špinavého prádla. Má vůbec smysl jezdit někam odpočívat?

Má to vůbec smysl, když vánoční odpočinek tolik stojí, a když nás po Novém roce v práci čeká možná podobně kruté vystřízlivění, jaké jsme s Martou prožili s podestlanou podlahou v obýváku? A já říkám, že to cenu má, protože ještě dnes, vzdor všem předvánočním i dalším starostem mě krásně hřejí vzpomínky na chvíle odpočinku s manželkou a s panem Žehrovským z Kolovrat.

Přeju Ti radostné a pokojné Vánoce.

* Článek původně vyšel v Životě víry 2005/12.